Základní hmotněprávní úpravu střetu zájmů obsahuje ustanovení § 437 občanského zákoníku (o.z.) a tato je zásadně aplikovatelná i tehdy, dopadají-li na konkrétní situaci pravidla zvláštních norem. Takovým případem standardně bude úprava střetu zájmů obsažená v § 54 a násl. zákona o obchodních korporacích (z.o.k.). 

Ono obecné pravidlo zájmového střetu zní, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného[1]. Takové osobě tedy (v rozsahu vymezeném zájmovým střetem) nenáleží zástupčí oprávnění. Z takto formulovaného obecného pravidla pak samozřejmě existují výjimky zmírňující až paralyzující dopady, které by jeho striktní aplikace v některých případech měla.

Smluvní zastoupení

První výjimkou, předjímanou již v § 437 odst. 1 o.z. jsou případy smluvního zastoupení za předpokladu, že zastoupený o rozporu mezi zájmy jeho a zájmy zmocněnce věděl nebo vědět musel. Zákonodárce tak ponechává na uvážení zastoupeného, zda ten svému zmocněnci ponechá oprávnění za zastoupeného právně jednat navzdory existujícímu rozporu v jejich zájmech. Jinými slovy, konflikt zájmů zástupce a zastoupeného, o němž zastoupený ví či vědět musí, neomezuje zástupčí oprávnění zmocněnce a tento je i navzdory existujícímu rozporu oprávněn zmocnitele zastupovat.

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Zastoupení členem voleného orgánu

Další výjimku z obecného pravidla představuje tzv. povolený střet zájmů obchodní korporace a člena jejího voleného orgánu. O povoleném střetu zájmů se v prostředí obchodní korporace hovoří tehdy, vyhoví-li člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z.o.k., tj. notifikuje-li řádně svůj potenciální střet zájmů příslušným orgánům obchodní korporace a není-li mu tímto orgánem výkon funkce pozastaven[2], popř. uzavření smlouvy zakázáno[3]. Pro úplnost je nicméně třeba dodat, že ani řádná notifikace střetu zájmů nezbavuje člena voleného orgánu povinnosti jednat v zájmu obchodní korporace, tj. s nezbytnou loajalitou a upřednostnit zájmy obchodní korporace před zájmy svými či zájmy osob s ním spřízněných.

V opačném případě, tedy za situace, kdy člen voleného orgánu obchodní korporaci konflikt svých zájmů, popř. úmysl uzavřít s obchodní korporací smlouvu, nenahlásí, či dokonce nedbá pozastavení výkonu své funkce nebo zákazu, který příslušný orgán obchodní korporace v souladu s § 56 z.o.k vyslovil, jedná se o tzv. nedovolený střet zájmů, na který v plné míře dopadne obecná úprava střetu zájmů obsažená v občanském zákoníku.

Důsledky zastoupení zástupcem jednajícím ve střetu zájmů

Jedná-li zástupce navzdory skutečnosti, že mezi jeho zájmy a zájmy zastoupeného je takový rozpor, který brání zastupování (viz výše), dochází ze strany zástupce k překročení zástupčího oprávnění. Důsledky takového překročení pak vyplývají z úpravy obsažené v § 437 a 440 o.z. Faktorem určujícím povahu těchto důsledků je dobrá víra osoby, se kterou bylo zástupcem jednáno.[4] Byla-li tato třetí osoba s ohledem na všechny okolnosti v dobré víře, že mezi zastoupeným a jeho zástupcem není konflikt zájmů, chrání právo tuto třetí osobu a její dobrou víru, pročež je zastoupený jednáním svého zástupce vázán, a to navzdory skutečnosti, že došlo k překročení jeho zástupčího oprávnění.

Naopak, věděla-li třetí osoba o skutečnosti, že mezi zástupcem a zastoupeným existuje rozpor v zájmech, který zástupci brání v jednání za zastoupeného, respektive o této okolnosti vědět musela, poskytuje zákon ochranu zastoupenému, když stanoví, že se zastoupený může nedostatku zástupčího oprávnění na straně zástupce dovolat.

Jak se správně „dovolat“

Ačkoliv okolnosti, za kterých má být upřednostněna ochrana zastoupeného před ochranou třetí osoby jsou z textace zákonného ustanovení zřejmé, na povaze z toho vyplývajících následků vyjádřených slovy „může se toho zastoupený dovolat“ nepanovala dosud v odborné literatuře shoda.

Zatímco většinová část nauky ze zákonodárcem použité textace dovozovala možnost zastoupeného namítat relativní neplatnost vadou stiženého právního jednání[5], jiní autoři se (zejména ve vztahu k porušení pravidel o zájmovém střetu při zákonném zastoupení) přikláněli k závěru, že jednání zástupce učiněné v rozporu se zájmy zastoupeného je absolutně neplatné[6] či dokonce zdánlivé[7].

Jistotu do této problematiky vnesl až velký senát Nejvyššího soudu, když se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1640/2022 přiklonil k do té doby menšinovému názoru, a sice že jednání zástupce v nedovoleném konfliktu zájmů, o kterém osoba s níž bylo jednáno věděla nebo musela vědět, vede k tomu, že zastoupeného takové jednání nezavazuje, leda by bylo zastoupenýám dodatečně schváleno.

Ačkoliv jazykový výklad v ustanovení § 437 odst. 2 o.z. užité textace „může se toho zastoupený dovolat“ naznačuje, že zastoupený musí za účelem ochrany svých zájmů vyvinout jistou aktivitu, překládá velký senát důvody, pro které neodpovídá spravedlivému uspořádání věcí, aby byl zastoupený (v případě nedovoleného střetu zájmů a v případě, že na straně třetí osoby absentuje dobrá víra v zástupčí oprávnění zástupce) nucen čehokoliv aktivně činit, nechce-li být daným právním jednáním vázán.

V první řadě velký senát Nejvyššího soudu poukázal na skutečnost, že obecným důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění není neplatnost takového právního jednání, ale toliko skutečnost, že předmětné jednání zastoupeného nezavazuje. Zavázaným subjektem je v takovém případě zástupce překračující své zástupčí oprávnění, přičemž zastoupenému svědčí právo takové jednání ratihabovat a učinit je pro sebe závazným.[8] V řešeném případě jde přitom dle velkého senátu toliko o další ze situací překročení zástupčího oprávnění, přičemž není důvod tuto situaci posuzovat odlišně od jiných případů excesivního jednání zástupce.

Výklad podle kterého by právní jednání bez zástupčího jednání bylo absolutně neplatné, popř. zdánlivé jednak odporuje znění § 437 odst. 2 o.z., který svěřuje obranu proti jednání zástupce výlučně do rukou zastoupeného, ale v konečném důsledku i jeho smyslu a účelu, když takový výklad neumožňuje zastoupenému dosáhnout toho, aby byl jednáním zástupce vázán, a to ani tehdy, zhodnotí-li zastoupený takové jednání jako pro něho výhodné.

Podobně ani výklad vedoucí k závěru o relativní neplatnosti jednání zástupce bez oprávnění zastoupeného zastupovat nevyhovuje dle velkého senátu požadavku na spravedlivé uspořádání věci, když v jeho důsledku je zastoupenému zcela nedůvodně poskytována slabší než odpovídající ochrana – „ačkoliv je to právě zastoupený, jehož jako jediného (ve vztahu zastoupený, zástupce a třetí osoba) právní úprava chrání (a má chránit), výklad klonící se k relativní neplatnosti učiněného právního jednání jakožto důsledku porušení zákazu zastupovat ve střetu zájmů nutí právě jeho, aby svým aktivním jednáním (konáním) zabránil tomu, že bude jednáním neoprávněného zástupce vázán. Do doby, než tak učiní, přitom vázán je (právní jednání je platné).“[9]

S ohledem na shora vyložené uzavřel velký senát Nejvyššího soudu, že nedostatku zástupčího oprávnění neoprávněného zástupce se zástupce ve smyslu § 437 odst. 2 věty první o.z. dovolá tím, že takové právní jednání dodatečně neschválí. Jinak řečeno, zastoupenému plně postačí zůstat v takových případech pasivní, jak to ostatně předvídá § 440 o.z. Slovy velkého senátu „jestliže zastoupený právní jednání zástupce v souladu s § 440 o. z. dodatečně neschválí (neprojeví vůli být jednáním zástupce vázán), dává najevo, že nechce být jednáním zástupce vázán (slovy § 437 odst. 2 věty první o. z. se „dovolává“ nedostatku oprávnění zástupce učinit za něj dané právní jednání).“[10] Jen za použití takového výkladu bude zastoupenému poskytnuta spravedlivá a dostatečná ochrana před jednáním zástupce jednajícím v nedovoleném střetu zájmů, a to za současného zachování možnosti dodatečně schválit taková jednání, která pro sebe bude považovat za výhodná.

JUDr. Tereza Händlová