Zesplatnění spotřebitelského úvěru

K problematice zesplatnění spotřebitelských úvěrů se vyjadřuje ne tak dávné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 64 Co 98/2014, na které bychom Vás tímto rádi upozornili.

V posuzované věci soud prvního stupně zamítl žalobu o vrácení úvěru a zaplacení příslušenství. Vrácení úvěru s příslušenstvím bylo požadováno v důsledku tzv. zesplatnění, tj. odstoupení od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se splácením. Okresní soud provedl výpočet a dospěl k závěru, že žalovaný vůbec nebyl v prodlení, ve výpočtu nicméně udělal chybu. Krajský soud tento výpočet provedl již správně a zjistil, že žalovaný byl ke dni zesplatnění v prodlení po dobu delší než tři měsíce, ale dlužná částka nedosahovala výše jedné splátky a po kratší dobu než tři měsíce byl v prodlení s částkou nepřesahující výši dvou splátek.

Výše uvedené odstoupení od úvěrové smlouvy tak bylo dle odvolacího soudu provedeno v rozporu s ust. § 506 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „ObchZ“), které stanoví, že „Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.“

Žalobkyně tvrdila, že důvod ke zesplatnění je dán i v případě, že dlužník je v prodlení delším než tři měsíce s úhradou pouze části splátky a dále, že zesplatnění je možné kdykoliv poté, co již jednou důvod ke zesplatnění nastal a tento nemusí trvat v okamžiku zesplatnění.

Soud na základě gramatického a teleologického výkladu citovaného ustanovení dovodil, že oba dva výše uvedené závěry žalobkyně jsou nesprávné, neboť dlužník musí být v prodlení s vrácením „jedné“ splátky, a nikoliv s „částí“ splátky a dále že návětí citovaného ustanovení zní „je-li dlužník v prodlení“ a nikoliv zda někdy v prodlení „byl“, když účelem tohoto ustanovení je stanovit zřejmě nejtvrdší sankci, která by se měla uplatnit na základě závažnějšího porušení smlouvy.

Důležitým je také konstatování odvolacího soudu, že od ust. § 506 ObchZ se nelze odchýlit (v neprospěch spotřebitele) s ohledem na ustanovení § 55 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013.

Ustanovení § 506 ObchZ bylo do nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), převzato pouze v podobě ust. § 2394 OZ upravujícího vrácení zápůjčky. Vyvstává tudíž otázka, zda se toto pravidlo uplatní také při poskytnutí úvěru.

Na rozdíl od JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., který výše uvedené rozhodnutí opatřil komentářem v časopisu Soudní rozhledy, 9/2015, str. 318, si nemyslíme, že je třeba analogicky aplikovat ustanovení o zápůjčce na úvěrovou smlouvu. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu toto pravidlo uplatnit u úvěru, který je systematicky řazen do oddílu následujícího za oddílem zápůjčka, uvedl by to výslovně, např. zařazením společného ustanovení.

Naopak souhlasíme s tím, že v případě zesplatnění úvěru spotřebiteli z nepřiměřeného důvodu je namístě aplikace ustanovení § 1813 OZ, které upravuje zakázaná ujednání ve smlouvách se spotřebitelem z důvodu jejich nepřiměřenosti.

Jelikož důvodová zpráva předmětnou věc neosvětluje, nezbývá pro konečný závěr podle OZ než vyčkat judikatury soudů vyšších instancí.