Stupeň závažnosti trvalého poškození zdravotního stavu (tzv. ztížení společenského uplatnění) a od něho odvozená výše náhrady újmy na zdraví je v současné době obecně pojata jako „..procentní vyjádření ztráty životních příležitostí (lepší budoucnosti ve smyslu § 2958 o. z.) ve škále 0‑100 % pro jednotlivé položky“[1] v 9 oblastech života[2]:

1. Učení se a aplikace znalostí,
2. Všeobecné úkoly a požadavky,
3. Komunikace,
4. Pohyblivost,
5. Péče o sebe,
6. Život v domácnosti,
7. Mezilidská jednání a vztahy,
8. Hlavní oblasti života, a
9. Život komunitní, sociální a občanský.

V těchto oblastech se škála konkrétního omezení posuzuje na 4 (resp. 5) stupních, které vyjadřují procentní podíl omezení[3].

Jak je uvedeno v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, při stanovení výše nemajetkové újmy „vychází soudní praxe z tzv. výchozí rámcové částky, vyjadřující pomyslné 100% vyřazení poškozeného ze společenského života, která se v poměrech panujících v době počátku účinnosti nového občanského zákoníku pohybovala kolem 10.000.000 Kč. Aby výše této částky nemusela být opakovaně revidována a aby reflektovala vývoj ekonomických ukazatelů, vyjadřuje se pomocí 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného.“[4] Nejvyšší soud následně ve svém rozhodnutí dokonce pracuje s konkrétně vyjádřenými hodnotami pro níže uvedené roky:

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Nejvyšší soud dále uvádí, že procentní podíl z „..výchozí rámcové částky představuje základní ohodnocení náhrady nemateriální újmy při trvalých zdravotních následcích a je proporcionálním vyjádřením ztráty průměrného potenciálu pro určitý typ postižení“[5]. Nejvyšší soud však současně odškodnění ztížení společenského uplatnění odlišuje od náhrady vzniklé škody (konkrétně majetkové újmy), jejíž odškodnění je zajištěno prostřednictvím samostatných nároků, jako je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku (po dobu pracovní neschopnosti podle ustanovení § 2962 odst. 1 občanského zákoníku, nebo po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 2963 občanského zákoníku), či náhrady nákladů spojených s péčí o zdraví dl ustanovení § 2960 občanského zákoníku.

V rámci odškodnění trvalých následků dle Nejvyššího soudu pak mají být odškodňovány skutečnosti vzniklé zásahem do tělesné integrity, jako je „frustrace z trvalého poškození tělesných orgánů, stres a vypětí z překonávání nastalých obtíží, pozbytí ztráty životních příležitostí a možností, včetně abstraktní ztráty možností pracovního uplatnění a zapojení se do dalších životních činností“.[6]

Modifikace základní vypočtené náhrady

Vrcholu sil i intenzity společenského zapojení dosahují většinou lidé ve věku od 45 do 55 let[7], z této premisy vychází Nejvyšší soud, když odkazuje na ustálenou soudní praxi, modifikující základní částku, stanovenou shora popsaným postupem, a to následně:

Dle Nejvyššího soudu, je pro skutečně individuální přístup a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu potřeba zohlednit rovněž intenzitu předchozího zapojení poškozeného do společenských aktivit[8].

Nejvyšší soud dále uvedl, že „člověk činorodý, který se věnuje mnoha aktivitám, o něž je v důsledku poškození zdraví připraven, se jistě jeví být více poškozen než ten, kdo dosud vedl fádní a pohodlný život; avšak jen stěží lze dovodit, že trauma, stres a frustrace u prvého jsou mnohonásobně větší než u druhého, či zda tomu právě vzhledem k povahovým vlastnostem obou nemůže být právě naopak, nehledě k tomu, že dokud je druhý zdráv, závisí jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda svůj způsob života radikálně změní, po poškození zdraví však tuto možnost natrvalo ztratí a právě ono vědomí, že natrvalo možnosti zdravého člověka ztratil, je podstatou nehmotné újmy, kterou utrpěl.“[9]

Všechny případné výše uvedené modifikace spadají do působnosti soudu, posuzujícího konkrétní případ, jeho okolnosti a konkrétního poškozeného vzhledem k jeho specifické situaci a s respektem k jeho subjektivnímu vnímání vzniklé újmy. Oproti tomu stanovení stupně závažnosti trvalého zdravotního postižení v jednotlivých oblastech a procentní vyčíslení takovéhoto omezení dle Metodiky Nejvyššího soudu, to je úkol patřící zcela znalci.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dalším krokem ve směru právní jistoty poškozených a další potvrzení potřeby aplikace Metodiky Nejvyššího soudu, kterážto nebývá ze strany soudů (zejména nižších instancí) nezřídka respektována. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je významné rovněž v tom, že přehledně popisuje způsob, jakým má být při určování konkrétní výše odškodnění trvalých následků přihlédnuto ke specifické situaci, ve které se poškozený člověk nacházel před událostí, a současně stanoví, že konkrétní modifikace mají odpovídat omezení, kterému poškozený ve svém životě kvůli zdravotním následkům skutečně čelí. Nutno dodat, že předmětný způsob výpočtu by bylo vhodné převzít do znění právního předpisu, nicméně lze takové rozhodnutí považovat za pozitivní vývoj, který směřuje k zajištění právní jistoty na straně poškozených.

Mgr. Monika Skalová,
advokát

Anna Bíbová,
paralegal

 

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář

Citace:

2) Bod 16 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

3) Metodika Nejvyššího soudu, část D. článek III.

4) Bod 19 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

5) Bod 21 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

6) Bod 22 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

7) Bod 22 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

8) Bod 24 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

9) Bod 25 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021

10) Bod 25 rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021