(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 1820/2003, ze dne 14.1.2004)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. T., proti žalované  J. S., zastoupené advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 328/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 8 Co 1012/2000-33, tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 8 Co 1012/2000-33, se ve výroku o zastavení řízení o odvolání žalované a ve výroku o nákladech odvolacího řízení  zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2000, č. j. 30 C 328/99-20, pod bodem I. výroku uložil žalované, aby žalobci vydala „lednici zn. Ardo v pořizovací ceně 10.190,- Kč a pračku zn. Philco v pořizovací ceně 15.000,- Kč“, a pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 8 Co 1012/2000-33, řízení o odvolání žalované do výroku pod body I. a II. zastavil, ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zastavil řízení o odvolání žalované z toho důvodu, že žalovaná ani přes poučení odvolacím soudem o náležitostech odvolání neupřesnila, čeho se domáhá, a setrvala na návrhu, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, „aby jí bylo uloženo vydat předmětné věci soudnímu vykonavateli v blíže neurčeném výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a uspokojit se částečně z titulu pohledávky za navrhovatelem ve výši 32.000,- Kč“. Tento návrh odvolací soud považoval za natolik neurčitý, že jej nelze projednat.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že pokud její procesní přednesy nebyly v souladu s příslušnými procesními předpisy, pak bylo povinností odvolacího soudu, aby ji podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) nejen vyzval k odstranění vad podání, příp. ústního přednesu, ale poučil ji také o tom, jakým způsobem tuto opravu provést. Obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem z 30. 11. 2000 nenasvědčuje tomu, že odvolací soud svoji poučovací povinnost stanovenou v § 5 OSŘ splnil. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výrocích o zastavení odvolacího řízení a nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že žalované jde jen o oddálení vydání zadržovaných věcí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 205 odst. 1 OSŘ má odvolání mimo jiné obsahovat údaj o tom, čeho se odvolatel domáhá (tj. zda navrhuje změnu či zrušení napadeného rozhodnutí), kterým je vymezena tzv. kvalitativní stránka odvolání.

Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem z 30. 11. 2000 je zřejmé, že odvolací soud žalovanou do protokolu toliko poučil „o povinnosti navrhnout konkrétní znění rozsudku, co se týká rozhodnutí ve věci samé, resp. tak, aby její návrh byl zcela srozumitelný“ … „včetně sankce – zastavení odvolacího řízení pro neurčitost návrhu, opravuji odvolání“.

Žalovaná po tomto poučení navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. byl změněn tak, že je povinna vydat věci uvedené v tomto odstavci vykonavateli „a uspokojit se částečně z titulu pohledávky za navrhovatelem ve výši 32 000,- Kč“. Podle názoru odvolacího soudu jde o návrh neurčitý, který nelze projednat.  

Nejvyšší soud ČR v usnesení z  20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 1999, vyslovil právní názor, že „výzva k odstranění vad podání musí obsahovat údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné, poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas opraveno nebo doplněno; výzvu činí soud formou usnesení. Výzva soudu k odstranění vad podání musí obsahovat i určení přiměřené lhůty, ve které má účastník nesprávné nebo neúplné podání opravit nebo doplnit. Postrádá-li výzva k odstranění vad podání tuto lhůtu, nemůže soud řízení zastavit podle ustanovení § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. Je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení“. V usnesení z 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99, uveřejněném v téže sbírce pod č. 47, ročník 2000, Nejvyšší soud ČR dovodil, že „pro vady odvolání, na které soud odvolatele neupozornil nebo pro které mu nepodal konkrétní poučení o způsobu jejich odstranění, odvolací řízení zastavit nelze. Maří-li odvolatel řádný průběh odvolacího řízení tím, že odvolání řádně nedoplní (neodůvodní je), lze takový postup – vzniknou-li v jeho důsledku ostatním účastníkům zvýšené náklady (např. tím, že odvolací argumenty přednese odvolatel ústně až u odvolacího jednání, které bude následně odročeno proto, aby druhá strana sporu měla možnost na odvolací námitky v přiměřeném časovém rámci reagovat) – postihnout rozhodnutím ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř., nikoli zastavením odvolacího řízení“.

S ohledem na uvedené nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Protože odvolací soud podle § 212 odst. 1 OSŘ projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž by přitom byl vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. § 212 odst. 3 a 4 OSŘ), nebrání neuvedení údaje o tom, čeho se odvolatel domáhá, v pokračování v odvolacím řízení, je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá. Jestliže za daných předpokladů neuvedení údaje o tom, čeho se odvolatel domáhá, nebrání v pokračování v odvolacím řízení, pak tím spíše pokračování v odvolacím řízení nemůže bránit uvedení odvolacího návrhu, který je neurčitý. Z odvolání žalované bylo zřejmé, které rozhodnutí odvoláním napadá a v jakém rozsahu. Proto i když vznesla neurčitý odvolací návrh na změnu rozsudku soudu prvního stupně, který se navíc dotýkal změny samotného žalobního petitu, k níž však je oprávněn toliko žalobce, nebránilo to odvolacímu soudu, aby v řízení pokračoval. Ostatně ani postup odvolacího soudu nebyl správný, když výzvu k odstranění vad odvolání neučinil formou usnesení, neurčil přiměřenou lhůtu, v níž by žalovaná měla vady odvolání odstranit, a neuvedl, jak má žalovaná, pokud jde o konkrétní odvolací návrh, opravu odvolání provést.

Z uvedených důvodů dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku o zastavení řízení odvolacího řízení, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech  odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).