Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák, je jakékoli neoprávněné a podstatné rušení užívacího práva oprávněné osoby, a to nikoli pouze znemožnění přístupu zamčením nebo jiným uzavřením.

(Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tdo 893/2003, ze dne 9. září 2003)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 9 To 33/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 123/2002, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 9 To 33/2003 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 33 T 123/2002. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění :

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 33 T 123/2002, bylo trestní stíhání obviněného P. M. pro skutek, v kterém byl obžalobou spatřován trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., zastaveno podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a to z důvodů § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 9 To 33/2003, tak, že stížnost státního zástupce zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 9 To 33/2003, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného P. M., které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím bylo vydáno rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podrobně rozebírá problematiku spojenou s trestní odpovědností pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. v souvislosti s konkrétním jednáním obviněného P. M. a dochází k závěru, že za bránění v užívání prostor uvedených v § 249a tr. zák. je třeba považovat jakékoli neoprávněné a podstatné rušení užívacího práva oprávněné osoby, a to nikoli pouze znemožnění přístupu zamčením nebo jiným uzavřením, ale i takové zásahy, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva. Nejvyšší státní zástupkyně v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodu § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu za použití § 265r odst. 1 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 9 To 33/2003, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 33 T 123/2002, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. M. ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, které bylo potvrzeno odvolacím soudem, zvážil všechny skutečnosti jednotlivě i ve všech souvislostech, a proto považuje jeho rozhodnutí o zastavení trestního stíhání za spravedlivé.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu, a zjistil, že dovolání je přípustné, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, u příslušného soudu a obsahuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány důvody pro odmítnutí tohoto dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání při přezkumné činnosti omezen zásadně jen na výroky, proti nimž bylo podáno dovolání, a v rámci takto omezeného rozsahu přezkumné povinnosti přezkoumává i řízení, které předcházelo napadené části rozhodnutí. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, kdy skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že nejvyšší státní zástupkyně opřela část svého dovolání o námitky skutkové povahy. Stručně lze v tomto směru poukázat na námitky, že z popisu skutku vůbec není zřejmá intenzita jednání obviněného a je třeba zjistit, jakým konkrétním jednáním se měl obviněný skutku dopustit. O tom, že jde v tomto směru o námitky skutkové povahy, svědčí i konstatování nejvyšší státní zástupkyně, že obecný popis jednání obviněného P. M. nedává dostatečný podklad pro závěr, že se obviněný skutku dopustil. Takové výhrady však nejsou námitkami podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami skutkovými, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z tohoto důvodu, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně však současně uplatnila i výhrady vztahující se k právní kvalifikaci jednání popsaného ve výroku usnesení, neboť má za to, že za bránění v užívání prostor uvedených v § 249a tr. zák. je třeba považovat jakékoli neoprávněné a podstatné rušení užívacího práva oprávněné osoby, a to nikoli pouze znemožnění přístupu zamčením nebo jiným uzavřením, ale i takové zásahy, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva, což je otázka hmotně právního posouzení, kterou lze jako námitku uplatnit z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Právní závěr soudu prvního stupně o tom, že skutek popsaný ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání není trestným činem, podle názoru Nejvyššího soudu neodpovídá skutkovým zjištěním, která jsou v tomto výroku uvedená. Minimálně skutek popsaný v bodě 2. výroku má znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák, neboť z něho vyplývá, že obviněný P. M. poškozené M. M. nepředal funkční klíče od garáže, a to přesto, že je spoluvlastnicí této garáže. Takové jednání vykazuje formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., neboť oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání nebytového prostoru.

Právní závěr soudu prvního stupně o tom, že skutek popsaný ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání není trestným činem, je také v rozporu s jeho závěrem obsaženým v odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání na straně 3. Zde soud prvního stupně dochází k závěru, že nebylo prokázáno, že by se obviněný P. M. dopustil trestného činu. Nelze dojít k závěru, že skutek není trestným činem a že se současně obviněný tohoto skutku nedopustil.

Proto není pochyb o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 9 To 33/2003, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 33 T 123/2002. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Okresní soud Plzeň-město v dalším řízení provede důkazy, které jsou navrženy státním zástupcem k prokázání viny obviněného P. M., a řádně je zhodnotí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soud prvního stupně v dosavadním řízení hodnotil důkazy, které před ním provedeny nebyly, což je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 12 tr. řádu. Teprve po zhodnocení všech provedených důkazů zváží, zda těmito důkazy je prokázána vina obviněného. Jestliže soud prvního stupně dojde k závěru o jeho vině, bude věnovat pozornost skutkovým zjištěním, která musí obsahovat všechny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Jde především o jednání popsané v bodě 1. výroku usnesení ze dne 9. 12. 2002. Skutek, který je zde uvedený a jehož popis byl převzat z obžaloby, neobsahuje údaje, jakým jednáním bylo poškozené M. M. bráněno v užívání bytu.