Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve které bylo pravomocné rozhodnutí ve věci samé zrušeno v dovolacím řízení, dotčeny bez ohledu na skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání.


(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2002, sp.zn. 22 Cdo 812/2000)


Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Město R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1/ M. K. a 2/ P. K., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 99/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2000, čj. 6 Co 3509/99-56, tak, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2000, čj. 6 Co 3509/99-56, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. října 1999, čj. 12 C 99/99-31, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.


Z odůvodnění:


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2000, čj. 6 Co 3509/99-56, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. října 1999, čj. 12 C 99/99-31, kterým byl zamítnut návrh na určení, „že vlastníkem domu čp. 42 - objekt bydlení na pozemku stavební parcela č. 536 a pozemku stavební parcela č. 536 - zastavěná plocha, obou v katastrálním území R. a obci R., zapsaných na listu vlastnictví č. 1360 vedeném Katastrálním úřadem Č.“ je žalobce, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a připustil proti svému rozhodnutí dovolání.


Řízení v projednávané věci předcházelo řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 256/91, ve kterém A. T. a J. S. uplatňovaly proti Městu R. nárok na uzavření dohody o vydání domu čp. 42 se stavební parcelou č. 536, zapsaných na listu vlastnictví č. 58 pro obec a katastrální území R., a to podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „restituční zákon“). Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. října 1992, sp. zn. 7 Co 1280/92, uložil Městu R. povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání zmíněných nemovitostí. Tuto dohodu poté s restituentkami uzavřel 11. 11. 1994 Městský úřad v R. a Katastrální úřad v Č. žalobkyně zapsal v katastru nemovitostí jako vlastnice shora uvedených nemovitostí. Kupní smlouvou uzavřenou 20. 12. 1996 převedli právní nástupci žalobkyň jako prodávající tyto nemovitosti na žalované. Ve věci poté v dovolacím řízení rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 30. dubna 1997, čj. 2 Cdon 1087/96-79, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1992, sp. zn. 7 Co 1280/92, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Tento soud poté rozsudkem ze dne 2. prosince 1997, čj. 6 Co 1636/97-98, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. března 1992, čj. 12 C 256/91-32, kterým byla žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci zamítnuta.


Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Dohoda o vydání věci z 11. 11. 1994 byla uzavřena platně a jmenované restituentky nabyly vlastnické právo ke sporným nemovitostem v souladu se zákonem. Skutečnost, že místo Města R. byl jako vydávající nesprávně uveden Městský úřad R. je nepřesností, s níž nelze spojovat žádné právní důsledky, neboť rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 2. 10. 1992, sp. zn. 7 Co 1280/92, byl nahrazen projev vůle Města R., nikoliv tamního městského úřadu. Neplatnost dohody nezpůsobuje ani nesprávná lokalizace předmětných nemovitostí do katastrálního území R., ač šlo o katastrální území R., a tato skutečnost nemohla přivodit důsledek spočívající v nepovolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, když tento vklad byl katastrálním úřadem proveden, aniž by nesprávné označení katastrálního území pokládal za vážné pochybení. Neplatnost dohody o vydání věci nezpůsobil ani obsah jejího článku 4, týkající se skutečnosti, že práva a povinnosti vlastníka přejdou na nabyvatelky dnem zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí.


Odvolací soud se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil. Za správné, leč nadbytečné shledal hodnocení platnosti dohody o vydání věci z 11. 11. 1994 soudem prvního stupně, neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem restituentkám vzniklo rozhodnutím soudu. Katastrální úřad pak zápis vlastnictví provedl podle jeho rozsudku, v němž je jako žalované uvedeno Město R. a nikoliv Městský úřad R. Pokud pak jde o chybné označení katastrálního území, nemohlo dojít k záměně, neboť se v daném katastrálním území nenacházely dvě obce názvu R. K problematice označení povinné osoby odkázal na nález Ústavního soudu z 27. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96. Konstatoval, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byl sice zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, na základě něhož byly nemovitosti restituentkám vydány a ve věci bylo posléze rozhodnuto tak, že jejich návrh byl zamítnut. V mezidobí ale došlo darovací smlouvou z 8. 4. 1994 k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem z restituentek na jejich právní nástupce a z nich pak kupní smlouvou z 20. 12. 1996 na žalované, jejichž vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Ti, jako třetí osoby, nemohou pozbýt vlastnického práva jenom proto, že původní soudní rozhodnutí bylo později zrušeno a právní vztahy účastníků řízení byly upraveny jinak. Vzhledem k tomu, že otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 OSŘ) odvolací soud nevymezil ve výroku rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. l písm. d) OSŘ k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že restituentkám vzniklo v daném případě vlastnické právo rozhodnutím soudu. Odkazuje na svoje závěry plynoucí z čl. IV žalobního návrhu a čl. II odvolání a uvádí, že je vyloučeno nabytí vlastnického práva právní mocí (vykonatelností) rozhodnutí, ukládajícího povinnému uzavřít do určité doby dohodu o vydání nemovitosti (a tím vyznačení vlastnictví v katastru nemovitostí), neboť vlastnictví se na základě dohody o vydání věci uzavřené podle restitučních předpisů nabývá výslovně vkladem do katastru nemovitostí, přičemž právní následky dohody uzavřené prostřednictvím nahrazení vůle povinné osoby soudem musí být stejné. Uvádí, že z § 46 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) plyne, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže listině. Proto listina o dohodě o vydání věci podepsaná 11. 11. 1994 oběma restituentkami měla být jako nedílná součást připojena k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl nahrazen projev vůle žalobce, což se v daném případě nestalo. Připomíná rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 28/80 a § 163 odst. 3 OSŘ a na praxi katastrálních úřadů korespondující s uvedeným rozsudkem. Namítá nesprávnost názoru odvolacího soudu i pokud jde o označení katastrálního území R. místo R. s tím, že pokud je v listině nemovitost označena nesprávně uvedeným katastrálním územím, a v daném případě i způsobem zaměnitelným za jiné katastrální území v České republice (konkrétně k. ú. R.), není takové označení určité a srozumitelné. Takový úkon je ve smyslu § 37 ObčZ neplatný. Správný není ani názor odvolacího soudu ohledně právních důsledků rozhodnutí dovolacího soudu na právní poměry třetích osob, neboť bez dalšího nelze aplikovat § 243d odst. 2 OSŘ, a je třeba přihlížet k souvisejícím skutečnostem, zejména, zda žalovaní či restituentky věděli o podaném dovolání a o skutečnosti, že v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu může dojít ke změně jejich právních poměrů. Ti totiž byli s těmito skutečnostmi seznámeni a restituentky a jejich právní nástupci činili převodní právní úkony i s úmyslem eliminovat popř. vyloučit negativní důsledky rozhodnutí dovolacího soudu na jejich majetkové poměry. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Ve vyjádření k dovolání žalobce žalovaní zejména připomínají nález Ústavního soudu z 11. 7. 1996, čj. III. ÚS 127/96-28, a odmítají dovolání zpochybňující aplikaci § 243d odst. 2 OSŘ ve vztahu k vědomosti o podaném dovolání. Navrhují zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb. , tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.


K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak (§ 2 odst. 2 téhož zákona).


Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Je-li předmětem dohody o vydání nemovitost, použije se § 133 odst. 2 občanského zákoníku (§ 5 odst. 3 restitučního zákona). Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 133 odst. 2 ObčZ).


Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 OSŘ). Účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Jde-li o smlouvu o převod nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. července 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaný ve sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, s. 862).


Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§ 5 odst. 3 restitučního zákona) podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb. ) - viz R 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část II. bod 5 ve spojení s částí III., bod 1 a R 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí, část IV.


Pokud platí, že písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci, podléhá vkladu do katastru nemovitostí, a současně platí, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva, neboť i k takovému přechodu je třeba vklad práva do katastru nemovitostí, musí platit i závěr, že je-li souhlas povinné osoby v dohodě o vydání věci nahrazen rozhodnutím soudu, podléhá tato dohoda vkladu do katastru nemovitostí. Vlastnické právo k nemovitosti přejde až v důsledku tohoto vkladu. Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, na nesprávném právním posouzení věci, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.


Naproti tomu nelze přisvědčit námitkám dovolatele, který spatřuje důvody neplatnosti dohody o vydání věci v neúplném názvu katastrálního území a v tom, že jako povinná osoba je v dohodě uveden Městský úřad R. namísto Města R. Konstantní judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že v případě právních úkonů o převodu nemovitostí převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně ("proti všem"), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v písemném právním úkonu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou jeho předmětem. V daném případě lze ze samotného textu dohody jednoznačně dojít k závěru, že povinnou osobou bylo Město R., jehož orgánem je městský úřad, a že šlo o nemovitost ležící právě ve městě R., tudíž i v katastrálním území R., když v dohodě uvedené katastrální území R. v obvodu města neexistuje. Nešlo tedy o tak závažné nepřesnosti, které by měly za následek absolutní neplatnost dohody. Lze též odkázat na věcně správné závěry odvolacího soudu.


Nelze přisvědčit ani námitkám dovolatele, týkajícím se účinků § 243d odst. 2 OSŘ v případě, že třetí osoby věděly o tom, že proti rozhodnutí, které založilo jimi nabývané právo převodce, bylo podáno dovolání.


Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení (§ 243d odst. 1 věta první OSŘ). Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny (§ 243d odst. 2 OSŘ).


Jak z textu zákona, tak i z jeho smyslu vyplývá, že právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve které bylo pravomocné rozhodnutí ve věci samé zrušeno v dovolacím řízení, dotčeny bez ohledu na skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání. To vyplývá jak z textu zákona, který neváže ochranu třetích osob na vědomost o podaném dovolání ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k jeho zrušení v dovolacím řízení, tak i z pojetí dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na právní moc ani na účinky napadeného rozhodnutí.


Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 OSŘ).


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz