(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 919/2012, ze dne 16.5.2012)

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce JUDr. Z. O., proti žalované České obci sokolské, se sídlem v P., zastoupené JUDr. H. M., advokátkou v B., o určení rozporu rozhodnutí žalované se stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 158/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 11 Co 522/2009-49, tak, že dovolání se odmítá.

Z odůvodnění :

Předmětem řízení byla žaloba o určení, že Doc. Ing. B. a Ing. L. byli zvoleni jako starosta a první místostarosta žalované (též „ČOS“) volbou „provedenou rozhodnutím výboru žalované ze dne 23. 6. 2007“ v rozporu se stanovami ČOS. V žalobě se tvrdí, že oba jmenovaní nebyli v rozhodné době volby (ve dnech 23. a 24. 6. 2007) členy ČOS, neboť jejich členská TJ Sokol Praha Vršovice již dříve (2001) zanikla; oba tedy „působili mimo organizační strukturu“ ČOS. Žalobce je členem ČOS, žalobu podal ve lhůtě 30 dnů podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2009, č.j. 22 C 158/2007-36, byla žaloba zamítnuta a k odvolání žalobce byl tento rozsudek výše označeným rozsudkem odvolacího soudu v meritu věci potvrzen. Jádrem odůvodnění rozhodnutí obou soudů je právní názor, že žalobci nelze poskytnout ochranu proti volbě funkcionářů – proces volby je procedurou, nikoli rozhodnutím. Přezkoumání volebního výsledku nespadá do pravomoci soudu, proces volby je též vyjádřením spolkové autonomie, zde realizované skrze vůli účastníků volby.

Dovolací soud k tomu již nyní dodává, že dne 24. 6. 2007 došlo ke shodnému prohlášení členů volební komise ČOS o řádném, tedy platném zvolení obou výše jmenovaných do funkcí. Toto prohlášení, jak bylo prokázáno před soudem prvního stupně, osvědčila téhož dne notářka JUDr. L. F. notářským zápisem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, mající právnické vzdělání, dovolání. V něm brojil proti tomu, že by řadovému členu občanského sdružení mělo být upřeno právo domáhat se soudní ochrany podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů. Zdůraznil (viz str. 2 dole a následně rozvedeno), že člen sdružení je oprávněn žádat určení rozporu rozhodnutí orgánu sdružení se zákonem či stanovami, považuje-li je – po vyčerpání opravného prostředku podle stanov – za nesplňující požadavky zákona či stanov. S odkazem na § 237 odst. 3 o. s. ř., judikaturu senátu 28 Cdo i Ústavního soudu žádal, aby byly zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření prostřednictvím právní zástupkyně tvrdila, že nižší instance rozhodly správně a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, neboť (při shodě rozsudků nižších instancí) nesplňuje podmínky § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a nižší instance rozhodla ve věci správně.

Dovolatel zaměřil svá tvrzení na právo každého člena občanského sdružení napadnout žalobou podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. volbu vrcholných funkcionářů sdružení. Dovolací soud tu v obecné rovině konstatuje, že takové žalobní právo určitě nelze členu upřít, dokonce i bez ohledu na to, zda se volebního shromáždění (členské schůze) zúčastnil či nikoli. Dovolací přezkum je dovolatelem vyslovenými tvrzeními vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel však nevzal dostatečně v úvahu, že jádro argumentační opory rozhodnutí nižších instancí spočívalo v něčem jiném. Totiž v konstatování, že „přezkoumání volebního výsledku funkcionářů sdružení nespadá do pravomoci soudu“ (viz str. 3 dole rozsudku odvolacího soudu). Lépe řečeno, samotná volba funkcionářů občanského sdružení, jako projev vůle účastníků oprávněných volit, nemůže být zpochybněna.

Tento závěr je v zásadě správný, nikoli však bezvýjimečný. Člen občanského sdružení se může například domnívat, že došlo k nesprávnému součtu hlasů, k chybnému posouzení potřebné většiny hlasů (kvóra) oproti stanovám, nebo třeba k tomu, že hlasovaly či byly zvoleny osoby, které k tomu nebyly oprávněny (viz hlavní žalobní námitka výše). Pak je ovšem člen občanského sdružení oprávněn – s poukazem na tvrzené vady volebního aktu či závěry (výsledky) z něho dovozené – napadnout žalobou rozhodnutí (deklaraci) příslušného orgánu sdružení, jež aprobovalo výsledek voleb a dovodilo z něj jemu odpovídající závěry. Takovým rozhodnutím ovšem v této věci nebyla „volba provedená rozhodnutím výboru žalované ze dne 23. 6. 2007“ (viz žalobní petit), ale notářsky ověřené prohlášení členů volební komise ČOS z následujícího dne 24. 6. 2007 (viz výše). Lze jen dodat, že správnost volby lze autoritativně konstatovat i jinou formou, každopádně však žalobce napadl (jen) v podstatě volbu samotnou a v tomto ohledu platí ty právní závěry, které učinily nižší instance.

Jen zcela na okraj (také právní závěry předchozích odstavců jsou obiter dictum) se podává, že není zřejmé, že by měl člen ČOS pozbýt své členství, jež je individuální, pouze v důsledku zániku „mateřské“ tělocvičné jednoty (srov. žalobní tvrzení shora).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

( zdroj: www.nsoud.cz )

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz