Z odůvodnění.

Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil řízení o návrhu žalobkyně, která se domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 001 Kč jako náhrady škody za ztrátu na výdělku. K zastavení řízení došlo po zpětvzetí návrhu žalobkyní, které vedlejší účastník - pojišťovna - zaplatila 8 600 Kč. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 810 Kč, kterou žalobkyně vynaložila podle předložených stvrzenek za právní poradenství JUDr. D. (za poradu 200 Kč, za podání žaloby soudu 300 Kč, za odpověď soudu 310 Kč). Uvedl, že JUDr. D. není ani advokátem, ani komerčním právníkem, avšak žádný právní předpis nestanoví, že se účastník, pokud jde o poskytnutí právní pomoci, musí obracet vždy jen na advokáta nebo komerčního právníka. Žalobkyně uzavřela s JUDr. D. ústní smlouvu o poskytnutí právní pomoci, za tuto pomoc uvedené částky zaplatila a jedná se tedy o náklady, které jí v souvislosti s tímto sporem vznikly, a soud jí je proto přiznal.
Proti usnesení, výslovně jen proti výroku o nákladech řízení, se odvolal žalovaný. Popírá, že by žaloba byla podána důvodně, neboť v době podání žaloby (1. 12. 1993) nebyla žalobkyni výše nároků známa. Přiznání nákladů za právní pomoc osobě, která není advokátem ani komerčním právníkem v částkách, které odporují advokátnímu tarifu, je v rozporu se zákonem i dobrými mravy.
Odvolací soud shledal odvolání žalovaného částečně důvodným.
Podle § 146 odst. 2, věty první OSŘ jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování odpůrce vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení odpůrce (§ 146 odst. 2, věta druhá OSŘ).
Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobkyně podala návrh důvodně. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 9 001 Kč a teprve po uhrazení částky 8 600 Kč pojišťovnou v březnu 1995 a částky 1000 Kč žalovaným v dubnu 1995 vzala žalobu zpět. Není pravdou, že by žalobkyně vyjádřila svůj nárok neurčitě.
S odvolatelem je však třeba souhlasit v tom, že přiznání nákladů za právní pomoc poskytnutou žalobkyni JUDr. D. není správné. Podle ustanovení § 137 OSŘ náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné a odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát nebo komerční právník. Uplatněné náklady řízení sestávající z odměny za právní pomoc JUDr. D. nepatří mezi náklady uvedené v ustanovení § 137 OSŘ. V řízení bylo prokázáno, že JUDr. D. není ani advokátem, ani komerčním právníkem, žalobkyni v soudním řízení ani nezastupoval. Soud nezkoumal, na základě jakého oprávnění poskytuje JUDr. D. právní pomoc za úplatu. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 455/1991 Sb. , o živnostenském podnikání, není živností činnost při výkonu povolání advokátů, komerčních právníků a patentových zástupců. Ani případné živnostenské oprávnění pro předmět podnikání "poradenská činnost" či "obstaravatelská činnost" neopravňuje k úplatné činnosti, jejíž podstatou je poskytování právní pomoci.
Odvolací soud proto změnil podle § 220 OSŘ napadené usnesení ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, zatímco v ostatních výrocích zůstává usnesení nedotčeno.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz