6. 4. 2001
ID: 4019
Označení účastníka řízení za účelem jeho přesnější identifikace
Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení za účelem jeho přesnější identifikace údaj o jeho organizační složce, nejde o postup, který by byl na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka. Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1, větou druhou a třetí o.s.ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce (jednotce) tohoto účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení.
Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení za účelem jeho přesnější identifikace údaj o jeho organizační složce, nejde o postup, který by byl na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka. Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1, větou druhou a třetí o.s.ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce (jednotce) tohoto účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení.
O vadnou žalobu (neúplné podání) jde však tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodním jménem právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační složce (jednotce). Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Podle ustanovení § 43 o.s.ř soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena právnická osoba nebo její organizační složka.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.2.2001, sp.zn. 21 Cdo 1041/2000)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 132/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. února 2000 č.j. 19 Co 186/2000-132, tak, že rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. listopadu 1999 č.j. 17 C 132/99-95 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Z odůvodnění :
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané jí žalovanou dopisem ze dne 30.4.1999 je neplatné. V žalobě označila jako žalovanou “Č. s., a.s. okresní pobočka v Č.”. Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není v dopise ze dne 30.4.1999 ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce dostatečně skutkově vymezen a že ve vytýkaném jednání nelze spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17.11.1999 č.j. 17 C 132/99-95 žalobu zamítl a rozhodl, že “žalovaná” nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svým jednáním dne 22.4.1999, kdy “bez předání pokladní hotovosti a změny přístupových kódů” opustila své pracovní místo u přepážky (a vyměnila si je se svou spoluzaměstnankyní), dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které žalovanou opravňovalo k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Ze záhlaví rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval ve shodě se žalobou za žalovanou “Č. s. a.s., okresní pobočku v Č.”.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.2.2000 č.j. 19 Co 186/2000-132 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že “žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů”. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalobkyně dne 22.4.1999 nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Přihlédl zejména k okolnostem, že se jednalo o první porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, že k výměně pracovních míst došlo na žádost spoluzaměstnankyně žalobkyně “v zájmu klienta” a že žalované v důsledku porušení pracovní kázně žalobkyně žádná škoda nevznikla. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považoval za žalovanou “Č. s. a.s., okresní pobočku v Č.”.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání. Namítala, že odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyně zcela pominul možnost vzniku škody (způsobené např. chybně poukázanou platbou), za kterou by žalobkyně odpovídala z titulu obecné odpovědnosti za škodu, a tedy – bez ohledu na skutečnou výši škody - jen do výše 4,5 násobku průměrného výdělku, nepřihlédl k okolnosti, že skutečným motivem výměny pracovních míst byl soukromý telefonický hovor spoluzaměstnankyně žalobkyně, a nevzal ani v úvahu, že “v bance je nutností požadovat po zaměstnancích bezpodmínečnou pracovní kázeň”, protože “jedině tak” je možné zajistit ochranu klientů, ochranu svěřených peněžních prostředků a bezchybné a bezpečné provádění účetních operací. Dovolatelka zdůraznila, že žalobkyně svým jednáním porušila celkem pět zásad uvedených v “Bezpečnostním kodexu informační technologie Č. s., a.s.”, který je důležitou interní normou, jejíž přísné dodržování ze strany zaměstnanců “chrání informační systém banky”, a proto nedodržení zásad “kodexu” je podle jejího názoru třeba hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil “příslušnému” soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
V pracovněprávních vztazích měli podle zákona č. 65/1965 Sb. , zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo dopisem ze dne 30.4.1999) způsobilost mít práva a povinnosti zaměstnanec (fyzická osoba, která dosáhla 15 let věku nebo která ukončila povinnou školní docházku v pomocné škole a dosáhla 14 let věku – srov. § 11 odst. 1 a 2 zák. práce), zaměstnavatel (právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích – srov. § 8 odst. 2 zák. práce), organizační jednotka zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona (srov. § 8 odst. 2 zák. práce) a stát (srov. § 251 věta druhá zák. práce).
Z ustanovení § 79 odst. l o.s.ř. (i ve znění účinném do 31.12.2000) vyplývá, že v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) musí být účastníci řízení označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodního jména nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodního jména právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.). Další údaje (nejde-li o věc vyplývající z obchodních vztahů) zákon nevyžaduje.
Zkoumá-li soud, zda žaloba nemá vady, které by bránily pokračování řízení (projednání žaloby a rozhodnutí o ní) a o jejichž odstranění je třeba usilovat postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř., pak posuzuje, zda žaloba vyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř.; ve vztahu k údajům obsaženým v žalobě o účastnících řízení to znamená, že soud hodnotí, zda účastníci byli stanoveným (předepsaným) způsobem označeni. Jestliže žaloba obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci, jde o nesprávné podání. Neobsahuje-li žaloba všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení, jedná se o neúplné podání. Takovéto vady podání je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odstranit. Označí-li však navrhovatel (žalobce) účastníky správně (přesně a určitě) a úplně, není vadou podání okolnost, že nemají způsobilost být účastníkem řízení.
Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení (za účelem jeho přesnější identifikace) údaj o jeho organizační složce (jednotce), nejde o postup, který by byl na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka (jednotka). Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1, větou druhou a třetí o.s.ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce (jednotce) tohoto účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení.
O vadnou žalobu (neúplné podání) jde však tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodním jménem právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační složce (jednotce). Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Podle ustanovení § 43 o.s.ř soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena právnická osoba nebo její organizační složka (jednotka).
V posuzovaném případě žalobkyně v žalobě označila za žalovanou “Č. s., a.s. okresní pobočku v Č.”. Z tohoto označení je zřejmé, že žalovaná byla v žalobě označena neúplně a nesprávně, neboť - jestliže byla žaloba podávána proti právnické osobě – nebyl uveden údaj o jejím sídle a použité označení navíc neumožňovalo jednoznačně stanovit, zda měla být účastníkem řízení právnická osoba, tj. “Č. s., a.s.” (s uvedením jejího sídla) nebo zda jím měla být organizační složka (jednotka) této právnické osoby, tj. “okresní pobočka v Č.”.
Neúplnost a nesprávnost žaloby v označení účastníků je soud povinen pokusit se postupem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř. odstranit, neboť se jedná o vadu žaloby, která brání pokračování řízení (meritornímu rozhodnutí). Soud prvního stupně to však neučinil a odvolací soud v tomto směru nezjednal nápravu. Došlo tak k tomu, že rozsudky soudů obou stupňů bylo rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků řízení, aniž by bylo jasné, kdo je ve sporu žalovaným (žalovanou) a zda má způsobilost být účastníkem řízení, a že tyto rozsudky jsou nevykonatelné. Protože dovolání je v dané věci přípustné, dovolací soud k této vadě řízení přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.].
Protože řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], Nejvyšší soud České republiky - aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatelky - rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
O vadnou žalobu (neúplné podání) jde však tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodním jménem právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační složce (jednotce). Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Podle ustanovení § 43 o.s.ř soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena právnická osoba nebo její organizační složka.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.2.2001, sp.zn. 21 Cdo 1041/2000)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 132/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. února 2000 č.j. 19 Co 186/2000-132, tak, že rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. listopadu 1999 č.j. 17 C 132/99-95 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Z odůvodnění :
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané jí žalovanou dopisem ze dne 30.4.1999 je neplatné. V žalobě označila jako žalovanou “Č. s., a.s. okresní pobočka v Č.”. Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není v dopise ze dne 30.4.1999 ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce dostatečně skutkově vymezen a že ve vytýkaném jednání nelze spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17.11.1999 č.j. 17 C 132/99-95 žalobu zamítl a rozhodl, že “žalovaná” nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svým jednáním dne 22.4.1999, kdy “bez předání pokladní hotovosti a změny přístupových kódů” opustila své pracovní místo u přepážky (a vyměnila si je se svou spoluzaměstnankyní), dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které žalovanou opravňovalo k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Ze záhlaví rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval ve shodě se žalobou za žalovanou “Č. s. a.s., okresní pobočku v Č.”.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.2.2000 č.j. 19 Co 186/2000-132 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že “žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů”. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalobkyně dne 22.4.1999 nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Přihlédl zejména k okolnostem, že se jednalo o první porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, že k výměně pracovních míst došlo na žádost spoluzaměstnankyně žalobkyně “v zájmu klienta” a že žalované v důsledku porušení pracovní kázně žalobkyně žádná škoda nevznikla. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považoval za žalovanou “Č. s. a.s., okresní pobočku v Č.”.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání. Namítala, že odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyně zcela pominul možnost vzniku škody (způsobené např. chybně poukázanou platbou), za kterou by žalobkyně odpovídala z titulu obecné odpovědnosti za škodu, a tedy – bez ohledu na skutečnou výši škody - jen do výše 4,5 násobku průměrného výdělku, nepřihlédl k okolnosti, že skutečným motivem výměny pracovních míst byl soukromý telefonický hovor spoluzaměstnankyně žalobkyně, a nevzal ani v úvahu, že “v bance je nutností požadovat po zaměstnancích bezpodmínečnou pracovní kázeň”, protože “jedině tak” je možné zajistit ochranu klientů, ochranu svěřených peněžních prostředků a bezchybné a bezpečné provádění účetních operací. Dovolatelka zdůraznila, že žalobkyně svým jednáním porušila celkem pět zásad uvedených v “Bezpečnostním kodexu informační technologie Č. s., a.s.”, který je důležitou interní normou, jejíž přísné dodržování ze strany zaměstnanců “chrání informační systém banky”, a proto nedodržení zásad “kodexu” je podle jejího názoru třeba hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil “příslušnému” soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
V pracovněprávních vztazích měli podle zákona č. 65/1965 Sb. , zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo dopisem ze dne 30.4.1999) způsobilost mít práva a povinnosti zaměstnanec (fyzická osoba, která dosáhla 15 let věku nebo která ukončila povinnou školní docházku v pomocné škole a dosáhla 14 let věku – srov. § 11 odst. 1 a 2 zák. práce), zaměstnavatel (právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích – srov. § 8 odst. 2 zák. práce), organizační jednotka zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona (srov. § 8 odst. 2 zák. práce) a stát (srov. § 251 věta druhá zák. práce).
Z ustanovení § 79 odst. l o.s.ř. (i ve znění účinném do 31.12.2000) vyplývá, že v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) musí být účastníci řízení označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodního jména nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodního jména právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.). Další údaje (nejde-li o věc vyplývající z obchodních vztahů) zákon nevyžaduje.
Zkoumá-li soud, zda žaloba nemá vady, které by bránily pokračování řízení (projednání žaloby a rozhodnutí o ní) a o jejichž odstranění je třeba usilovat postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř., pak posuzuje, zda žaloba vyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř.; ve vztahu k údajům obsaženým v žalobě o účastnících řízení to znamená, že soud hodnotí, zda účastníci byli stanoveným (předepsaným) způsobem označeni. Jestliže žaloba obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci, jde o nesprávné podání. Neobsahuje-li žaloba všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení, jedná se o neúplné podání. Takovéto vady podání je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odstranit. Označí-li však navrhovatel (žalobce) účastníky správně (přesně a určitě) a úplně, není vadou podání okolnost, že nemají způsobilost být účastníkem řízení.
Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení (za účelem jeho přesnější identifikace) údaj o jeho organizační složce (jednotce), nejde o postup, který by byl na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka (jednotka). Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1, větou druhou a třetí o.s.ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce (jednotce) tohoto účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení.
O vadnou žalobu (neúplné podání) jde však tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodním jménem právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační složce (jednotce). Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Podle ustanovení § 43 o.s.ř soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena právnická osoba nebo její organizační složka (jednotka).
V posuzovaném případě žalobkyně v žalobě označila za žalovanou “Č. s., a.s. okresní pobočku v Č.”. Z tohoto označení je zřejmé, že žalovaná byla v žalobě označena neúplně a nesprávně, neboť - jestliže byla žaloba podávána proti právnické osobě – nebyl uveden údaj o jejím sídle a použité označení navíc neumožňovalo jednoznačně stanovit, zda měla být účastníkem řízení právnická osoba, tj. “Č. s., a.s.” (s uvedením jejího sídla) nebo zda jím měla být organizační složka (jednotka) této právnické osoby, tj. “okresní pobočka v Č.”.
Neúplnost a nesprávnost žaloby v označení účastníků je soud povinen pokusit se postupem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř. odstranit, neboť se jedná o vadu žaloby, která brání pokračování řízení (meritornímu rozhodnutí). Soud prvního stupně to však neučinil a odvolací soud v tomto směru nezjednal nápravu. Došlo tak k tomu, že rozsudky soudů obou stupňů bylo rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků řízení, aniž by bylo jasné, kdo je ve sporu žalovaným (žalovanou) a zda má způsobilost být účastníkem řízení, a že tyto rozsudky jsou nevykonatelné. Protože dovolání je v dané věci přípustné, dovolací soud k této vadě řízení přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.].
Protože řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], Nejvyšší soud České republiky - aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatelky - rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
