Rodiče a bydlení dětí
Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 26 Cdo 2253/2006, ze dne 25.9.2007)
Nejvyšší soud České republiky ve věci žalobkyně L. M., zastoupené matkou právně zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) M. V. a 2) M. V., zastoupeným advokátkou , o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
Z odůvodnění :
Okresní soud v Třebíči (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 19 Co 268/2004-103, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byla-li žalovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. června 1992, sp. zn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Především namítli, že – z důvodů tam podrobně rozvedených – uzavřeli „po vydání rozsudku v roce 1992“ s právními předchůdci žalobkyně „novou nájemní smlouvu k předmětnému bytu“. Nesouhlasili ani s právním názorem, že „na základě dvou nových skutečností, které nastaly v průběhu odvolacího řízení (dcera Milena nabyla zletilosti a od rozhodnutí soudu I. stupně uplynulo cca 20 měsíců)“, se poměry změnily natolik, že další trvání na přisouzené bytové náhradě by bylo v rozporu s dobrými mravy. Tak především nepodložené a spekulativní a tudíž nesprávné jsou úvahy odvolacího soudu ve vztahu k jejich dceři M.. V této souvislosti popsali poměry dcery, která se teprve zapojuje do pracovního procesu, nemá stálou práci, je bez prostředků; jsou toho názoru, že za této situace je jejich pomoc dceři zcela namístě i ve vztahu k jejímu bydlení. Nepokládají za nemorální ani to, že v domě bydlí od úmrtí matky prvního žalovaného jejich další dcera s rodinou, která neměla kde bydlet, staví vlastní dům, který bude zřejmě dokončen na konci roku 2007; uvolnění bytu v domě by „uvítali, neboť by nemuseli platit nájemné“. K neřešení bytové situace od rozhodnutí soudu prvního stupně uvedli, že vzhledem ke své dlouhodobé nezaměstnanosti a minimálním příjmům neměli možnost řešit otázku dalšího bydlení; to však odvolací soud nezohlednil. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě učinil odvolací soud. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst.
Podle § 242 odst.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda poté, co bylo přivoleno k výpovědi právních předchůdců žalobkyně z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, byla mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovanými uzavřena (a to i konkludentně) nová nájemní smlouva. Poté půjde rovněž o posouzení, zda v okolnostech, na něž odkázal odvolací soud, lze spatřovat změnu poměrů, v jejímž důsledku by trvání na přisouzené bytové náhradě odporovalo dobrým mravům.
V době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla pro smlouvu o nájmu bytu stanovena písemná forma (§ 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1994); mohla proto být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud České republiky však již v rozsudcích ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněném v sešitě č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, vyslovil právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je jiná osoba, je absolutně neplatná. V rozsudku ze dne 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001, uveřejněném pod C 1934 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dále dovodil, že uvedený závěr lze vztáhnout i na případ, kdy je byt užíván osobou, které svědčí právo obsahově vymezené v ustanovení § 712a obč. zák. Poté uzavřel, že smlouva o nájmu bytu (v tomto případě na dobu určitou) uzavřená s osobou, jíž k tomuto bytu svědčí tzv. právo na bydlení, je absolutně neplatná. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, a sdílí ho i v této věci.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovanými založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. června 1992, sp. zn.
S přihlédnutím k řečenému lze dovodit, že absolutně neplatná by byla (nová) smlouva o nájmu bytu uzavřená (a to i konkludentně) mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovanými v době od pravomocného přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu do 31. prosince 1994. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda v této době byla mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovanými uzavřena (a to i konkludentně) nová nájemní smlouva, neboť taková nájemní smlouva by stejně byla absolutně neplatná. V tomto směru tedy nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c) o. s. ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Při posuzování otázky změny poměrů v této věci nelze – vzhledem k právním závěrům, které zaujal odvolací soud – přehlédnout právní názor, vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 3/63, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1963, podle něhož “rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou s to živit se samy. Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují”. Citovaný právní názor je použitelný i za současné hmotněprávní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi obsažené v § 85 zákona o rodině (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1909/98, z 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2666/2003).
S ohledem na tyto závěry zastávané ustálenou soudní praxí neobstojí názor, že pro změnu poměrů odůvodňující změnu podmínek vyklizení bytu je právně významný okamžik dosažení zletilosti dcery žalovaných M., popřípadě okamžik, kdy se dcera žalovaných M. stala schopnou živit se sama (a že tato dcera poté nemá žádný právní důvod k bydlení v předmětném bytě s rodiči).
Na změnu poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud usoudil i z toho, že za uplynulé dva roky žalovaní „pro řešení celé situace vůbec nic neudělali, ačkoliv objektivně mohli začít na domku v D. L. s půdní vestavbou (o níž na jaře 2004 mluvili)“, že „v užívání domu v D. L. nebrání žalovaným ani práce (jde o sousední obec
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalovaných, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil (aniž se – z důvodu nadbytečnosti – zabýval naplněností dalšího dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz