(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 889/2002, ze dne 26.7.2003)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M.  P., zastoupené   advokátem, proti žalovanému J. O., zastoupenému  advokátkou, o určení, že dar byl  obvyklým darováním, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 124/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku  Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2001, č. j. 62 Co  242/2001-77, tak, že rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2001, č. j.  62 Co 242/2001- 77 a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.  dubna 2001, č. j. 5 C 124/99- 63, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. dubna 2001,  č. j. 5 C 124/99-63, určil, že dar chaty ev. č. 34 na parcele  č. 229/156 v katastrálním území H., který učinila zůstavitelka J. O. navrhovatelce dne 20. listopadu  1996, byl obvyklým darováním. Dále rozhodl o náhradě nákladů  řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

Soud prvního stupně především vzal v úvahu skutečnost, že  u Obvodního soudu pro Prahu 9 je pod sp. zn. 13 D 198/97 vedeno dědické řízení po matce účastníků paní J. O., která zemřela dne 22. ledna 1997, bez zanechání  závěti. Toto dědické řízení pak bylo přerušeno podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen  „o.s.ř.") usnesením uvedeného soudu ze dne 8. července 1998, č. j. 13 D 198/97-50, ve spojení s usnesením Městského soudu  v Praze ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 24 Co 353/98-58.  Tímto rozhodnutím bylo současně uloženo pozůstalé dceři  M. P. (žalobkyni), aby do jednoho měsíce od  jeho právní moci podala u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu  na určení, že dar chaty ev. č. 34 na parcele č. 229/156 v katastrálním území H. této dědičce od zůstavitelky  byl obvyklým darováním.

Obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětný dar byl skutečně darem obvyklým,  a proto žalobě vyhověl. Takto především přihlédl ke skutečnosti, že z protokolu ze dne 13. dubna 1997 obsaženého  ve zmíněném dědickém spise zjistil, že žalobkyně i žalovaný  prohlásili, že obdrželi (od zůstavitelky) darem zařízení  nemovitostí - chat a žalovaný uvedl, že vybavení bytu  zůstavitelky nabyl darem on. Z výpovědi žalovaného soud  prvního stupně dovodil, že úmyslem zůstavitelky (matky  účastníků) bylo před smrtí vypořádat majetkové vztahy  účastníků tak, že realizovala dar žalobkyni, které darovala  chatu v H. Darovat chatu v K. žalovanému  však již nestačila, protože zemřela. Ve své účastnické  výpovědi žalovaný fakticky učinil nespornou otázku obvyklosti daru, protože zůstavitelka měla v úmyslu ještě za svého  života rozdělit majetek, který vlastnila, mezi své děti,  tj. mezi žalobkyni a žalovaného. Takové jednání není možno podle soudu prvního stupně považovat za neobvyklé, a to i přesto, že k realizaci daru chaty v K. žalovanému  nedošlo.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze  dne 7. září 2001, č. j. 62 Co 242/2001-77, rozsudek  soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

Odvolací soud především konstatoval, že při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud  prvního stupně, avšak na jejich základě dospěl k opačnému  právnímu závěru. S odkazem na ustanovení § 484 občanského  zákoníku (dále jen "o. z.") vyšel mimo jiné ze skutečnosti, že  žalobkyně v žalobě tvrdila, že důvodem sporného daru bylo, že žalovaný byl obdarován v roce 1996 babičkou účastníků, a to  nemovitostí v hodnotě nepoměrně vyšší, než hodnota sporného  daru. Motivem zůstavitelky bylo zajistit, aby obě děti  získaly do svého vlastnictví nemovitosti, a aby žádné z nich  nebylo oproti druhému zvýhodněno. Na tom žalobkyně setrvala  i při své výpovědi před soudem prvního stupně dne 18. září  2000. Až v dalším řízení (toto) své tvrzení změnila, když  uvedla, že úmyslem zůstavitelky bylo darovat předmětnou chatu  jí a druhou chatu v K. žalovanému, avšak k tomuto  druhému darování již nedošlo.

Odvolací soud pro účely svého rozhodnutí pokládal za  irelevantní, jaký dar a v jaké hodnotě získal žalovaný od své  babičky, stejně tak jako tvrzený úmysl zůstavitelky podarovat každého z účastníků jednou nemovitostí. Za podstatné  považoval to, že obdarována byla darem vyšší hodnoty pouze  žalobkyně, zatímco žalovaný nikoliv. S ohledem na majetkové  poměry zůstavitelky, kdy vlastnila za svého života dvě chaty,  pak darování jedné z těchto nemovitostí žalobkyni nepovažoval  za běžné darování.

Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne  12. listopadu 2001, přičemž zástupci žalobkyně bylo  rozhodnutí doručeno dne 9. listopadu 2001.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně  dne 7. prosince 2001 včasné dovolání, jehož přípustnost se  odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvod  dovolání dovolatelka uvádí odkazem na ustanovení § 241a odst.  2 písm. b) o. s. ř., neboť má zato že rozhodnutí spočívá na  nesprávném právním posouzení věci. Současně uplatňuje  dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., když  se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,  které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu  v provedeném dokazování.

Dovolatelka zejména poukazuje na to, že soud prvního  stupně učinil zjištění, že zůstavitelka projevila vůli naložit s veškerým svým nemovitým majetkem tak, že žalobkyni daruje předmětnou chatu (což také realizovala), zatímco  žalovanému daruje rekreační chatu v K. (to však  znemožnila její smrt). Z této skutečnosti ovšem odvolací soud činí nepodložený závěr (aniž by opakoval výslech žalovaného),  že tato skutečnost byla pouze tvrzena.

Dovolatelka dále vytýká, že odvolací soud posoudil otázku obvyklosti darování nemovitostí zůstavitelkou zužujícím  způsobem, který nemá oporu v hmotném právu. Tato otázka měla  být posouzena nejen se zaměřením na hodnotu daru, ale i na  ostatní okolnosti a poměry, které v rodině panovaly a zejména  na pohnutky, které zůstavitelku k darování vedly. Dovolatelka  pak uzavírá, že neobvyklost darování nemůže být spatřována  v tom, jestliže v posuzovaném případě darování nemovitosti  druhému dítěti (žalovanému) nebylo provedeno jen v důsledku  zásahu vyšší moci. Obecně (totiž) není nic neobvyklého,  jestliže rodič v očekávání svého odchodu ze života rozdělí  všechen svůj majetek mezi své děti.

Dovolatelka proto navrhla zrušení tohoto rozhodnutí  a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil písemným podáním ze dne 4. března 2002, založeným na čl. 90 spisu, v němž  navrhl, aby toto dovolání bylo zamítnuto.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle  ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je  charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými  ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází  z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)  a § 241a odst. 3 o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti  dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského  soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3  o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí  odvolacího soudu (a stejně tak rozhodnutí soudu prvního  stupně) nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava  institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je  přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale  i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce  zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je  dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným  v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §  229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly  mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy,  pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání.

V daném případě dovolací soud nejprve konstatuje, že se dovolatelka mýlí, pokud odvolacímu soudu vytýká i to, že  ve svém rozhodnutí neuvedl, podle jakého ustanovení věc  posuzoval. Již bylo konstatováno, že odvolací soud  v napadeném rozhodnutí výslovně exponoval citaci ustanovení  § 484 o. z. Ze zmíněného ustanovení vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) darování má sloužit spravedlivému rozvržení  majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku  dědice. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové  disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Na základě této zákonné  konstrukce odvolací soud také své rozhodnutí zbudoval.

Ač dovolatelka ve svém dovolání již žádnou případnou jinou vadu řízení nevytýká, přesto však je dovoláním napadené  rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jako rozhodnutí soudu  prvního stupně) takovouto vadou řízení, které mohlo mít za  následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo.

Podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. závisí-li  rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož  dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo  uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li  žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele  na tohoto dědice.

Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to,  co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud  nejde o obvyklé darování; jde-li o dědice uvedeného  v ustanovení § 473 odst. 2 o. z., započte se kromě toho i to,  co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§ 484  věta druhá o. z.). Předmětem započtení na dědický podíl je  tedy to, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho  života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec  příležitostných darů (lze zmínit např. obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení  studia, svatbě, narození dítěte apod.). Při dědění ze zákona  přichází v úvahu započtení na dědický podíl u všech dědiců  bez rozdílu. V případě darování jako předmětu zápočtu podle  zmíněného ustanovení, má zákon na zřeteli věnování bez  odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, přičemž takovéto darování svou povahou a výší  překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým  a majetkovým poměrům dárce. Konečně z možnosti započtení jsou  dále vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona  povinen (např. poskytovat výživné apod.).

Jak již bylo naznačeno, podnětem pro zahájení tohoto  řízení byla okolnost, že pozůstalá dcera byla podle  ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. odkázána dědickým soudem, aby podala žalobu na určení, že dar předmětné chaty od  zůstavitelky je obvyklým darováním. I když zde tedy existuje  takovéto rozhodnutí dědického soudu dovolávající se zmíněného ustanovení, soudy obou stupňů však v posuzovaném řízení samy  nevážily, zda okolnosti případu skutečně také předpoklady  tohoto ustanovení naplňují a tím současně také i takovýto  postup odůvodňují.

Ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. řeší postup soudu  v situaci, kdy je mezi účastníky sporné dědické právo, tj.  je sporné, kdo je dědicem. Jde tedy o případy, kdy někdo  o sobě tvrdí, že je dědicem, a současně popírá, že dědické  právo svědčí někomu jinému, kdo se považuje dědicem, resp. se  za něj vydává. Spor o dědické právo se projevuje mimo jiné  také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno,  tj. kdo má být považován za účastníka dědického řízení. Zde  pak je dále určující, zda vyřešení sporu je otázkou výlučně  právní nebo zda je mezi účastníky sporná rovněž skutková stránka věci. Pokud jsou skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná, a závisí-li tak rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci, je na  soudu, aby přímo v dědickém řízení vyšetřil podmínky  dědického práva a dále jednal jako s účastníkem řízení s tím, kdo je podle jeho názoru dědicem, resp. rozhodne s kým  z účastníků bude nadále jednáno (proto, že je důvod mít zato,  že tento účastník je dědicem), resp. s kým z účastníků naopak takto jednáno nebude (z důvodu, že v konkrétním případě lze  mít zato, že není zůstavitelovým dědicem).

Z vyloženého je zřejmé, že požadavek, aby soud určil, že  konkrétní darování zůstavitele bylo obvyklým darováním (§ 484 věta druhá o. z.), neodpovídá předpokladům žaloby o určení  dědického práva ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.,  když případný výsledek takového sporu není způsobilý ovlivnit  dědické právo některého z dědiců, tj. neřeší případnou  otázku, zda účastník je či není dědicem. Ta však nebyla  předmětem tohoto sporu.

Dovolací soud uzavírá, že spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru na dědický podíl některého z dědiců není sporem o dědické právo. Otázku započtení daru na dědický podíl dědice řeší soud v řízení o dědictví při rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484 obč. zák.); postup podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. není v takovém případě možný. Tuto skutečnost ovšem soudy obou  stupňů dostatečně nevážily. Nad rámec tohoto závěru je  současně možno připomenout, že při shodě účastníků v otázce existence a v zásadě i hodnoty předmětného daru, šlo při  posouzení, zda šlo o obvyklé darování či nikoliv, výlučně o otázku právní.

Tedy přesto, že pozůstalá dcera - žalobkyně, byla k podání  žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. dědickým soudem (byť jinak  nepřiléhavě) vyzvána, nelze podanou žalobu v této věci  klasifikovat jako žalobu ve smyslu tohoto ustanovení. Protože  však petit této žaloby obsahoval požadavek na určení, že  předmětný dar byl obvyklým darováním, bylo nezbytné, aby přípustnost této určovací žaloby byla posouzena z hlediska  předpokladů obsažených v ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. jako  u "běžné" určovací žaloby. Zejména se bylo nutno zaměřit na  posouzení, zda žalobce (žalobkyně) má na požadovaném určení  naléhavý právní zájem. Touto otázkou se však žádný ze soudů  obou stupňů nikterak nezabýval. Zatížily tak svá rozhodnutí  jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné  rozhodnutí ve věci.

S ohledem na uvedenou skutečnost je proto patrné, že  dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Městského soudu  v Praze (stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) nelze  pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud  České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně  rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrátil věc Obvodnímu soudu  pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá  o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a  odst. 1 o. s. ř.).