Výklad obsahu právního úkonu
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 26 Odo 159/2006, ze dne 24.7.2007)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců a) J. Č. a b) I. Č., zastoupených advokátem, proti žalovanému E. W., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
Z odůvodnění :
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. 26 Co 308/2005-44, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. září 2003 do 31. března 2005, změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 95.000,- Kč (výrok I.); v části výroku I., jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. dubna 2005 do 23. května 2005, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že na základě písemné smlouvy o půjčce ze dne 31. ledna 2003 (dále jen „Smlouva“) půjčili žalobci žalovanému částku 50.000,- Kč (čl. 1 Smlouvy) a současně se s ním dohodli, že buď do 31. srpna 2003 na ně převede ve Smlouvě specifikované pozemky za kupní cenu totožnou s výší půjčky (čl. 2 Smlouvy) nebo jím půjčku vrátí následující den (1. září 2003) s tím, že jinak mu bude účtován poplatek z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky za každý započatý měsíc (čl. 3 Smlouvy). Současně zjistily, že žalovaný zaplatil (vrátil) žalobcům půjčenou částku 50.000,- Kč včetně zákonného úroku z prodlení až dne 31. března 2005. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že vůlí smluvních stran projevenou v čl. 3 Smlouvy bylo sjednat (pro případ, že žalovaný do 31. srpna 2003 nepřevede na žalobce ve Smlouvě uvedené pozemky a ani jím následující den nevrátí půjčenou částku) smluvní pokutu ve smyslu §
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s .ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání – z důvodů tam uvedených – především zpochybnil správnost právního názoru, že ujednání obsažené v čl. 3 Smlouvy je dohodou o smluvní pokutě ve smyslu §
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
Podle § 242 odst.
Podle § 155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci vysloví soud ve výroku rozsudku. Přitom výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální. Výkon rozhodnutí lze totiž nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí mimo jiné označení oprávněné a povinné osoby a vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen (§ 261a odst. 1 o. s. ř.). Platí rovněž, že soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů podle § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 241-242).
Nelze rovněž přehlédnout, že Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, dovodil, že brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (§ 241 odst. 2 písm. d/ - nyní § 241a odst. 2 písm. b/ - o. s. ř.), trpí řízení jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) - nyní § 241a odst. 2 písm. a) - o. s. ř. S uvedeným právním názorem se dovolací soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci.
V posuzovaném případě se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim (tj. oběma žalobcům) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 85.000,- Kč a dále 10 % z částky 50.000,- Kč za každý započatý měsíc počínaje únorem 2005 do zaplacení. Soud prvního stupně žalobu (kterou se oba žalobci domáhali zaplacení částky 85.000,- Kč s 10 % z částky 50.000,- Kč za každý započatý měsíc počínaje měsícem únorem 2005 do zaplacení) zamítl. Naproti tomu odvolací soud vyhlásil u odvolacího jednání dne 6. října 2005 rozsudek, kterým citovaný rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. září 2003 do 31. března 2005, změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 95.000,- Kč (výrok I.); v části výroku I., jíž byl zamítnut nárok na smluvní pokutu za období od 1. dubna 2005 do 23. května 2005, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Písemné vyhotovení napadeného rozsudku obsahuje tytéž výroky (srov. vyhlášený a písemně vyhotovený rozsudek odvolacího soudu). Přitom ovšem v odůvodnění napadeného rozsudku se hovoří o žalobcích (nikoli o žalobci v jednotném čísle, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu), přičemž odvolací soud výslovně uvedl, „že žalobcům přiznal za shora specifikované období, tj. za celkem 19 měsíců po 5.000,- Kč, smluvní pokutu ve výši 95.000,- Kč …“, tedy jakoby žalovanému (správně) uložil platební povinnost i ve výroku napadeného rozsudku ve vztahu k oběma žalobcům. Z uvedeného především vyplývá, že napadený rozsudek je v měnícím výroku I. nesrozumitelný a tudíž nevykonatelný po stránce materiální, byla-li jím žalovanému uložena platební povinnost ohledně částky 95.000,- Kč (pouze) ve vztahu k „žalobci“, ačkoliv účastníky řízení na straně žalobce byly dvě (nikoli pouze jedna) fyzické osoby. Zároveň však napadené rozhodnutí trpí v tomto ohledu nedostatkem řádného a přezkoumatelného odůvodnění a to dovolacímu soudu brání ve zhodnocení jeho správnosti. Řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil ve výroku I. a v souvisejícím nákladovém výroku III. napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatele podřazenými dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud především nepřehlédne, že pro závěr, zda ujednání v čl. 3 Smlouvy je dohodou o smluvní pokutě ve smyslu §
Současně odvolací soud nepřehlédne závěry, které přijala ustálená soudní praxe ohledně neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Tak ustanovení §
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
