Výpověď příslušníka Policie ČR jako svědka
Příslušník Policie České republiky je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 7 Tdo 1429/2010, ze dne 12.1.2011)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání o dovolání obviněného nprap. PČR P. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 4 To 472/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 183/2009, tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Z odůvodnění :
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 3 T 183/2009, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a za to byl odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody na 1 rok. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městských i obecních policií a ve všech ozbrojených složkách na 3 roky. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. V.
Z podnětu odvolání obou obviněných rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 4 To 472/2010, tak, že tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť bylo podle něj rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přičemž řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí bylo stiženo vadou, která je důvodem pro dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost hmotně právního posouzení dovolatel spatřuje v nesprávném posouzení otázky zákonem uložené mlčenlivosti příslušníkům policie. Namítá, že svědkyně V. S. byla příslušnicí Policie ČR, a proto podle § 115 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. , o Policii ČR, měla zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámila při plnění úkolů a soud neměl bez zproštění povinnosti mlčenlivosti podle § 99 odst. 2 tr. ř. tuto svědkyni vyslýchat. Pokud tedy soudy výpovědi shledaly procesně použitelnými, pak pochybily podle obviněného k jeho tíži. Navíc odvolací soud založil své rozhodnutí na právní úpravě obsažené v zák. č. 283/1991 Sb. , který byl zrušen k 1. 1. 2009 (zmíněná svědkyně byla vyslýchána vždy po 1. 1. 2009).
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že nelze souhlasit s obviněným, že jím zpochybňovaná validita výpovědi svědkyně S. spadala pod normativní úpravu hmotného práva. Zcela nepochybné je to u zmiňovaného ustanovení trestního řádu, ale i ustanovení § 115 odst. 3 zák. č. 273/2008 Sb. má především procesně právní povahu, neboť – z pohledu orgánů činných v tomto trestním řízení – bezprostředně upravuje procesní náležitosti výpovědi příslušníků a zaměstnanců Policie ČR v rámci jejich postavení svědka v trestním řízení. Obviněný svými námitkami v důsledku brojí proti výsledkům dokazování v této trestní věci. Proto nelze mít za to, že by obviněným uplatněné výhrady naplňovaly deklarovaný důvod dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou upraveny v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný založil dovolání na námitce, že svědkyně V. S. byla příslušnicí Policie ČR a podle § 115 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. , o Policii ČR (dále jen zák. č. 273/2008 Sb. ) měla zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, když nebyla této mlčenlivosti postupem podle § 115 odst. 4 uvedeného zákona zbavena a soud takto provedeným výslechem postupoval v rozporu s § 99 odst. 2 tr. ř. Touto argumentací dovolatel nenapadá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž brojí proti postupu odvolacího soudu při dokazování. Jak je již výše uvedeno, není možné pod uplatněným dovolacím důvodem namítat samotné skutkové zjištění soudu nebo to jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. Nejedná se totiž o aplikaci hmotného práva, ale o rovinu procesně právní, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Navíc tato námitka byla přezkoumávána již v odvolacím řízení a soud II. stupně se s ní na str. 4 odůvodnění rozhodnutí věcně správně vypořádal, byť s odkazem na předchozí zák. č. 283/1991 Sb. , o Policii ČR. Obviněný tedy neuvádí žádnou námitku, která by spadala pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na okraj Nejvyšší soud uvádí, že postupem nalézacího soud při provedení výslechu svědkyně V. S. nedošlo k žádnému pochybení. Podle § 115 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. , policista, zaměstnanec policie, inspektor nebo zaměstnanec inspekce jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při plnění úkolů policie, inspekce nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie, inspekce nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního nebo pracovního poměru. Podle § 115 odst. 3 zák. č. 273/2008 Sb. , povinnosti mlčenlivosti se nemůže policista, zaměstnanec policie, inspektor nebo zaměstnanec inspekce dovolávat vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu, jinému bezpečnostnímu sboru včetně bezpečnostního sboru státu Evropské unie, kontrolním orgánům podle tohoto zákona a vůči ministerstvu, pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy. Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že odst. 3 neznamená průlom do povinnosti mlčenlivosti v postavení svědka. Ustanovení v odst. 3 uvádí výjimky, při kterých se nelze domáhat této mlčenlivosti. Takové stanovisko je rovněž zaujato v komentáři k zák. č. 273/2008 Sb. , který uvádí, že toto ustanovení explicitně stanoví, které osoby a v jakém případě se nepovažují za osoby nepovolané ve smyslu odst. 1. Povinnosti mlčenlivosti se tak nelze dovolávat v případě, že subjektem, který požaduje podat vysvětlení či jinak poskytnout informaci, je mj. soud a současně jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti stanovené zákonem, popř. některou z mezinárodních smluv uzavřených ČR. V případech podle tohoto odstavce tedy nelze podmiňovat poskytnutí požadované informace s odkazem na potřebu předchozího zproštění ministrem podle odst. 4. Ustanovení odst. 3 totiž představuje výjimku z obecného pravidla zprošťování mlčenlivosti ministrem; vůči uvedeným orgánům a k uvedeným účelům jsou povinnosti mlčenlivosti policisté zproštěni přímo ze zákona (viz: Vangeli, B. Zákon o Policii ČR. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 359).
Svědkyně V. S. ve své výpovědi popsala průběh šetření a počínání obviněných při běžném služebním zákroku. Podle § 115 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. , má policista zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které by měly zůstat utajeny před nepovolanými osobami. Z výpovědi této svědkyně je zřejmé, že se nejednalo o skutečnosti, které by mohly narušit zájmy jiných osob, zabezpečení úkolů policie nebo inspekce, a které by vyžadovaly utajení před nepovolanými osobami. Skutečnosti, které se považují za utajené vymezuje zák. č. 412/2005 Sb. , o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Podle § 2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona utajovanou informací je informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací (§ 139). Podle § 4 uvedeného zákona jsou utajované informace klasifikovány stupněm utajení: a) Přísně tajné, jestliže její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky; b) Tajné, jestliže její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit vážnou újmu zájmům České republiky; c) Důvěrné, jestliže její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může způsobit prostou újmu zájmům České republiky; d) Vyhrazené, jestliže její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky. Z toho je patrné, že skutečnosti uvedené ve výpovědi svědkyně nespadají ani do jedné kategorie, a tedy nepodléhají ochraně podle tohoto zákona.
Nejvyšší soud také neshledal obviněným namítaný rozpor s ustanovením § 99 odst. 2 tr. ř. při provedení výslechu nalézacím soudem. Ustanovení § 99 tr. ř. upravuje zákaz výslechu svědka, který je povinen zachovávat mlčenlivost, přičemž mlčenlivost se u jednotlivých subjektů, bezpečnostních nebo jiných složek posuzuje podle zvláštního zákona, který upravuje povinnost mlčenlivosti u daného subjektu nebo složky. V předmětném případě se jedná o zák. č. 273/2008 Sb. , který ukládá povinnost mlčenlivosti pro příslušníky policie v § 115. Jak již bylo výše zmíněno podle § 115 odst. 3 tohoto zákona je policista vůči soudu v této věci zbaven mlčenlivosti přímo ze zákona, a proto není potřebné, aby před výslechem došlo k zproštění povinnosti mlčenlivosti příslušným orgánem.
In margine výpověď svědkyně V. S. nebyla jediným důkazem, na kterém byla postavena vina. Obviněný je usvědčován ze spáchání trestného činu výpověďmi řady dalších svědků a na ně navazujícími listinnými důkazy, což je podrobně rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně na str. 13 – 17.
Obviněný v dovolání rovněž konstatoval, že odvolací soud založil své rozhodnutí na zák. č. 283/1991 Sb. , který nebyl v době rozhodování platný a účinný. Zák. č. 283/1991 Sb. , o Policii ČR, byl k 1. 1. 2009 zrušen a nahrazen zák. č. 273/2008 Sb. Co se týče povinnosti mlčenlivosti, tato úprava byla zcela převzata a doplněna mj. o odst. 3. Proto nedošlo k pochybení odvolacího soudu, které by mělo vliv na správnost jeho rozhodnutí, když posuzoval věc podle zákona účinného v době spáchání trestného činu.
Soud I. stupně proto procesně nepochybil, když vyslechl svědkyni V. S., která byla zbavena mlčenlivosti podle § 115 odst. 3 zák. č. 273/2008 Sb. , přímo ze zákona a která popisem okolností při výkonu běžné hlídky, jednoznačně neuvedla skutečnosti, které by vyžadovaly utajení před nepovolanými osobami.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
( zdroj: www.nsoud.cz )
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
