Nález Ústavního soudu České republiky
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
24
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 1996 v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení
a) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
b) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31. 12. 1991” v § 1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
c) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
za účasti Parlamentu České republiky jako účastníka řízení a Jednoty Orel Zlín-Malenovice, zastoupené JUDr. J. N., advokátem ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení o návrhu na zrušení slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb. takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Dne 15. prosince 1995 skupina 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pod vedením JUDr. Ing. Jiřího Karase podala podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, návrh na zrušení:
a) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
b) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31. 12. 1991” v § 1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
c) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací.
Vzhledem k obsahu návrhu a příslušných pasáží Sbírky zákonů Ústavní soud má za to, že petit návrhu by měl správně znít tak, že se zrušují:
1. slova „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb.,
2. slova „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31. prosince 1991” v § 1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona České národní rady č. 312/1991 Sb..
Nepřesnost petitu návrhu spočívá v tom, že pod body a) a c) svého návrhu navrhovatel žádá o zrušení jednoho a téhož, byť novelizovaného, ustanovení zákona a pod bodem b) návrhu, i když text napadeného ustanovení cituje v jeho novelizovaném znění, z označení právního předpisu není patrno, že byl novelizován. Jinak je však návrh srozumitelný a má všechny zákonné formální a obsahové náležitosti a lze jej v této podobě projednat a rozhodnout o něm. Proto nebylo nutné a účelné upozorňovat navrhovatele na vady návrhu, které mají pouze formální povahu a jsou vyvolány jen určitou nedůsledností z legislativnětechnického hlediska, a vyzývat ho k jejich odstranění.
Jednota Orel Zlín-Malenovice podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 1995 sp. zn. 13 Co 306/94 a spolu s ní podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. ČR návrh na zrušení slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb. Usnesením ze dne 6. února 1996 sp. zn. IV. ÚS 170/95 bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení části právního předpisu byl postoupen plénu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ČR Usnesením ze dne 16. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 2/96 byl tento návrh v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR odmítnut pro nepřípustnost (překážka litispendence). Jednota Orel Zlín-Malenovice má však v příslušné části řízení o návrhu skupiny poslanců postavení vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 a § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR
Navrhovatel namítl rozpor napadených ustanovení zákonů
a) s články 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”), případně s obdobnými ustanoveními o lidských právech sjednanými v Chartě Spojených národů, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
b) s články 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) a s obdobnými ustanoveními o lidských právech sjednanými v uvedených mezinárodněprávních dokumentech
a návrh na zrušení uvedených zákonných ustanovení odůvodnil zejména těmito argumenty:
Zákony bývalého Federálního shromáždění a bývalé České národní rady měly vytvořit právní základ pro navrácení majetkových práv dobrovolných tělovýchovných organizací, která jim byla odňata zákonnými předpisy přijatými zákonodárným orgánem totalitního státu v době, již zákon č. 198/1993 Sb. ČR, o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nazývá dobou ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého ničení a porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku, provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů a destrukcí tradičních principů vlastnictví. Ve skutečnosti byl těmito zákony převážně legalizován stav vytvořený totalitním režimem, protože okruh subjektů povinných k navrácení majetkových práv spolkům (společenským organizacím) byl vymezen tak, že většinou noví vlastníci (držitelé) tuto povinnost nemají. Tyto právní předpisy uzákonily principy nepřijatelné pro civilizovanou právní společnost, a to
1. že držitel protiprávně odňatého majetku jej nemusí vracet,
2. že riziko plynoucí z koupě protiprávně odňaté věci nemusí nést kupující této věci, ale její původní (pravý) vlastník,
3. že zákonem potvrzená právní kontinuita mezi původním spolkem (společenskou organizací) a spolkem (organizací), který po listopadu 1989 obnovil činnost, nemá účinnost, pokud se týká majetkových práv.
V naprosté většině případů odnětí majetku spolkům provedená orgány totalitního režimu v době nesvobody, tj. od února 1948 do listopadu 1989, stejně jako zrušení spolků byla podle navrhovatele nezákonná, protože se uskutečnila v rozporu i s tehdy platnými zákony. Úprava podmínek a způsobu navrácení majetkových práv, jak ji přinesly napadené právní předpisy, je nejpozději od 1. ledna 1993, ve skutečnosti však již od samého počátku, protiústavní, neboť tyto zákony, přijaté polistopadovými zastupitelskými sbory, neuložily povinnost k navrácení majetkových práv spolkům všem, kdo tento majetek drží, a to ani čs. státu, a tím porušily lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami. Článek 11 Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva umožňuje jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Z této úpravy vyplývá i právo na ochranu vlastnictví, kterou má poskytovat stát. Pokud stát tuto svoji povinnost neplní a zákonodárné sbory přijímají zákony, které v rozporu se zásadou rovnosti zvýhodňují stát, případně jedny subjekty proti subjektům jiným (spolkům), jde o typické porušení ústavních předpisů, konkrétně článků 1 a 11 Listiny a článku 96 Ústavy. Inkriminovaná zákonná ustanovení hrubě porušila přirozené právo společenských organizací a spolků na vrácení majetkových práv tím, že stanovila okruh subjektů povinných k vrácení majetku tak úzce, že většina odňatého majetku nemohla být vrácena a došlo k porušení článku 11 Listiny o ochraně vlastnického práva a obdobných ustanovení mezinárodních smluv.
Z návrhu vyplývá, že jde o požadavek rozšíření okruhu povinných subjektů v rámci navrácení majetkových práv dobrovolných organizací.
Jde v podstatě o to, že podle navrhovatele měly uvedené zákony uložit povinnost k navrácení majetkových práv dobrovolných organizací každému, kdo má tento majetek v držení.
Účastníkem řízení je vedle navrhovatele Parlament České republiky (§ 28 odst. 1, § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR). Zákony, jejichž částečné zrušení je navrženo, sice vydaly Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a Česká národní rada, nástupnictví Parlamentu České republiky však vyplývá jednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb. ČR, o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, jednak z Ústavy.
Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, byly-li napadené zákony přijaty a vydány v mezích ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetence zákonodárných sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl., resp. čl. 102 a násl. ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů. Z předložených archivních sněmovních tisků Federálního shromáždění a České národní rady, které Ústavní soud vyžádal z Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylo zjištěno, že schůzí, na nichž se o zákonech a později o jejich novelizacích hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců, zákony byly přijaty potřebným počtem hlasů, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Zákony, jejichž jednotlivá ustanovení skupina poslanců navrhuje zrušit, se staly platnou součástí našeho právního řádu a jsou jí dosud, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. ČR.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR byl návrh zaslán Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde zaujal k návrhu následující stanovisko:
Zákon č. 173/1990 Sb. přijalo bývalé Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky dne 9. května 1990 a účinnosti nabyl dnem 1. června 1990. Cílem zákona byla nezbytnost okamžitého zrušení zákona č. 68/1956 Sb., a tím odstranění legislativní záminky, která by mohla být nástupnickými organizacemi za zrušený Československý svaz tělesné výchovy zneužita k brzdění přirozeného demokratického vývoje v oblasti organizace a řízení tělesné kultury v naší zemi. V době přijetí zákona nebyla jeho jednotlivá ustanovení v rozporu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky ani s Listinou základních práv a svobod, neboť ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se Listina uvozuje, byl Federálním shromážděním ČSFR přijat 9. ledna 1991 a nabyl účinnosti dnem 8. února 1991. Zákon č. 247/1991 Sb. přijatý bývalým Federálním shromážděním ČSFR dne 31. května 1991 s účinností od 14. června 1991 sledoval jednak prodloužení lhůty pro uplatnění nároku u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. o jeden rok (ve skutečnosti šlo o půl roku), jednak stanovil moratorium případných převodů majetkových práv uvedených právních nástupců. Zákon České národní rady č. 232/1991 Sb. přijatý dne 22. května 1991 s účinností od 1. června 1991 byl vydán k provedení zákona č. 173/1990 Sb. Zákon České národní rady č. 312/1991 Sb. přijatý dne 8. července 1991 s účinností od 9. srpna 1991 reagoval na legislativnětechnické úpravy, které vyplynuly z přijetí zákona č. 247/1991 Sb. Všechny tři uvedené zákony nebyly v době jejich přijetí v rozporu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky; vzniká však pochybnost, zda byly plně v souladu s tehdy již účinným ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Za tohoto stavu věci nutno vyjádřit stanovisko, že zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony byly v souladu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem skupiny poslanců posoudil ústavnost napadených zákonů z hlediska jejich souladu s Ústavou a ústavním pořádkem České republiky a vydal příslušné rozhodnutí.
Z dalších dokladů vyžádaných z Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo zjištěno, že dne 18. května 1993 poslanci Jiří Karas a Jiří Stadler předložili zásady zákona o navrácení majetku spolkům, společenským organizacím a jiným občanským sdružením (sněmovní tisk 363). Zásada č. 4 zní takto: „Stanoví se povinnost toho, kdo v den účinnosti zákona vlastní majetek spolků, jej vydat, a to na základě písemné výzvy oprávněného, nejpozději však do 6 měsíců”. Zásady zákona byly organizačním výborem přikázány k projednání rozpočtovému výboru, výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.
Rozpočtový výbor ve svém usnesení ze dne 23. června 1993 č. 96 pouze konstatoval, že návrh zásad zákona projednal, výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu dne 27. ledna 1994 usnesením č. 132 rozhodl, že zásady zákona nebude projednávat, a výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí nepřijal k tisku 363 žádné usnesení. Organizační výbor dne 3. března 1994 přijal usnesení č. 297, kterým vzal stanovisko výborů na vědomí, a uložil předsedovi Poslanecké sněmovny, aby je zaslal předkladatelům zásad zákona o navrácení majetku spolkům, společenským organizacím a jiným občanským sdružením. Nic dalšího se v této věci na půdě zákonodárného sboru neudálo.
Dále bylo vyžádáno podle § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky jako ústředního orgánu státní správy. Ministerstvo ve svém vyjádření zejména poukazuje na složitost řešení potenciálních nových případů restitucí podle zákonů o navrácení majetku znovu vzniklým dobrovolným organizacím.
Ústavní soud posuzoval návrh skupiny poslanců na zrušení citovaných ustanovení uvedených zákonů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR.
Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh povinných osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem zákona je zmírnění následků některých křivd.
Ve své rozhodovací činnosti (např. nález z 2. dubna 1996 ve věci Pl. ÚS 47/95) Ústavní soud zastává názor, že zákonodárce nemůže být omezován při definování subjektů, na něž se zákon vztahuje. Ve věci Pl. ÚS 47/95 Ústavní soud vycházel ze stanoviska, že nejde o diferenciační charakter právní normy, ale o součást vlastní definice oprávněných osob, což lze analogicky vztáhnout na nyní projednávanou věc, kde zákon definuje kategorii osob povinných. To, že zákonodárce mohl při vytváření zákona postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny subjektů.
Ústavní soud se dále zabýval rozhodovací praxí obecných soudů v této oblasti a zjistil, že pod č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou za účelem sjednocování judikatury obecných soudů vydává Nejvyšší soud, byl publikován rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 1994 sp. zn. 13 Co 88/94, který obsahuje následující právní stanovisko:
„Podle ustanovení § 2 zákona č. 247/1991 Sb. se navracejí majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu k 31. březnu 1948.
Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo třeba uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991.
Povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel.”
Z toho lze dovodit, že byl-li nárok na vrácení majetku řádně a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem definovaného subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního nástupnictví (sukcesi univerzální nebo singulární) restituční nároky sledují (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 1996 sp. zn. 7 Cmo 131/94).
Pokud jde o interpretaci zákona, Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 26. března 1996 Pl. ÚS 48/95, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
Podle názoru Ústavního soudu okruh subjektů povinných k navrácení majetku nově vzniklým dobrovolným organizacím není vymezen tak úzce, jak tvrdí navrhovatel, a povinným subjektem může být i stát, pokud se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy 1. června 1990.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní pořádek České republiky.
Proto byl návrh skupiny poslanců podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zamítnut.
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 1996 v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení
a) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
b) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31. 12. 1991” v § 1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
c) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
za účasti Parlamentu České republiky jako účastníka řízení a Jednoty Orel Zlín-Malenovice, zastoupené JUDr. J. N., advokátem ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení o návrhu na zrušení slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb. takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Dne 15. prosince 1995 skupina 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pod vedením JUDr. Ing. Jiřího Karase podala podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, návrh na zrušení:
a) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
b) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31. 12. 1991” v § 1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
c) slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991” v § 2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací.
Vzhledem k obsahu návrhu a příslušných pasáží Sbírky zákonů Ústavní soud má za to, že petit návrhu by měl správně znít tak, že se zrušují:
1. slova „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb.,
2. slova „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31. prosince 1991” v § 1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona České národní rady č. 312/1991 Sb..
Nepřesnost petitu návrhu spočívá v tom, že pod body a) a c) svého návrhu navrhovatel žádá o zrušení jednoho a téhož, byť novelizovaného, ustanovení zákona a pod bodem b) návrhu, i když text napadeného ustanovení cituje v jeho novelizovaném znění, z označení právního předpisu není patrno, že byl novelizován. Jinak je však návrh srozumitelný a má všechny zákonné formální a obsahové náležitosti a lze jej v této podobě projednat a rozhodnout o něm. Proto nebylo nutné a účelné upozorňovat navrhovatele na vady návrhu, které mají pouze formální povahu a jsou vyvolány jen určitou nedůsledností z legislativnětechnického hlediska, a vyzývat ho k jejich odstranění.
Jednota Orel Zlín-Malenovice podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 1995 sp. zn. 13 Co 306/94 a spolu s ní podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. ČR návrh na zrušení slov „uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.” v § 2 zákona č. 173/1990 Sb. Usnesením ze dne 6. února 1996 sp. zn. IV. ÚS 170/95 bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení části právního předpisu byl postoupen plénu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ČR Usnesením ze dne 16. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 2/96 byl tento návrh v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR odmítnut pro nepřípustnost (překážka litispendence). Jednota Orel Zlín-Malenovice má však v příslušné části řízení o návrhu skupiny poslanců postavení vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 a § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR
Navrhovatel namítl rozpor napadených ustanovení zákonů
a) s články 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”), případně s obdobnými ustanoveními o lidských právech sjednanými v Chartě Spojených národů, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,
b) s články 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) a s obdobnými ustanoveními o lidských právech sjednanými v uvedených mezinárodněprávních dokumentech
a návrh na zrušení uvedených zákonných ustanovení odůvodnil zejména těmito argumenty:
Zákony bývalého Federálního shromáždění a bývalé České národní rady měly vytvořit právní základ pro navrácení majetkových práv dobrovolných tělovýchovných organizací, která jim byla odňata zákonnými předpisy přijatými zákonodárným orgánem totalitního státu v době, již zákon č. 198/1993 Sb. ČR, o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nazývá dobou ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého ničení a porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku, provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů a destrukcí tradičních principů vlastnictví. Ve skutečnosti byl těmito zákony převážně legalizován stav vytvořený totalitním režimem, protože okruh subjektů povinných k navrácení majetkových práv spolkům (společenským organizacím) byl vymezen tak, že většinou noví vlastníci (držitelé) tuto povinnost nemají. Tyto právní předpisy uzákonily principy nepřijatelné pro civilizovanou právní společnost, a to
1. že držitel protiprávně odňatého majetku jej nemusí vracet,
2. že riziko plynoucí z koupě protiprávně odňaté věci nemusí nést kupující této věci, ale její původní (pravý) vlastník,
3. že zákonem potvrzená právní kontinuita mezi původním spolkem (společenskou organizací) a spolkem (organizací), který po listopadu 1989 obnovil činnost, nemá účinnost, pokud se týká majetkových práv.
V naprosté většině případů odnětí majetku spolkům provedená orgány totalitního režimu v době nesvobody, tj. od února 1948 do listopadu 1989, stejně jako zrušení spolků byla podle navrhovatele nezákonná, protože se uskutečnila v rozporu i s tehdy platnými zákony. Úprava podmínek a způsobu navrácení majetkových práv, jak ji přinesly napadené právní předpisy, je nejpozději od 1. ledna 1993, ve skutečnosti však již od samého počátku, protiústavní, neboť tyto zákony, přijaté polistopadovými zastupitelskými sbory, neuložily povinnost k navrácení majetkových práv spolkům všem, kdo tento majetek drží, a to ani čs. státu, a tím porušily lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami. Článek 11 Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva umožňuje jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Z této úpravy vyplývá i právo na ochranu vlastnictví, kterou má poskytovat stát. Pokud stát tuto svoji povinnost neplní a zákonodárné sbory přijímají zákony, které v rozporu se zásadou rovnosti zvýhodňují stát, případně jedny subjekty proti subjektům jiným (spolkům), jde o typické porušení ústavních předpisů, konkrétně článků 1 a 11 Listiny a článku 96 Ústavy. Inkriminovaná zákonná ustanovení hrubě porušila přirozené právo společenských organizací a spolků na vrácení majetkových práv tím, že stanovila okruh subjektů povinných k vrácení majetku tak úzce, že většina odňatého majetku nemohla být vrácena a došlo k porušení článku 11 Listiny o ochraně vlastnického práva a obdobných ustanovení mezinárodních smluv.
Z návrhu vyplývá, že jde o požadavek rozšíření okruhu povinných subjektů v rámci navrácení majetkových práv dobrovolných organizací.
Jde v podstatě o to, že podle navrhovatele měly uvedené zákony uložit povinnost k navrácení majetkových práv dobrovolných organizací každému, kdo má tento majetek v držení.
Účastníkem řízení je vedle navrhovatele Parlament České republiky (§ 28 odst. 1, § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR). Zákony, jejichž částečné zrušení je navrženo, sice vydaly Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a Česká národní rada, nástupnictví Parlamentu České republiky však vyplývá jednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb. ČR, o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, jednak z Ústavy.
Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, byly-li napadené zákony přijaty a vydány v mezích ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetence zákonodárných sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl., resp. čl. 102 a násl. ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů. Z předložených archivních sněmovních tisků Federálního shromáždění a České národní rady, které Ústavní soud vyžádal z Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylo zjištěno, že schůzí, na nichž se o zákonech a později o jejich novelizacích hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců, zákony byly přijaty potřebným počtem hlasů, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Zákony, jejichž jednotlivá ustanovení skupina poslanců navrhuje zrušit, se staly platnou součástí našeho právního řádu a jsou jí dosud, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. ČR.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR byl návrh zaslán Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde zaujal k návrhu následující stanovisko:
Zákon č. 173/1990 Sb. přijalo bývalé Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky dne 9. května 1990 a účinnosti nabyl dnem 1. června 1990. Cílem zákona byla nezbytnost okamžitého zrušení zákona č. 68/1956 Sb., a tím odstranění legislativní záminky, která by mohla být nástupnickými organizacemi za zrušený Československý svaz tělesné výchovy zneužita k brzdění přirozeného demokratického vývoje v oblasti organizace a řízení tělesné kultury v naší zemi. V době přijetí zákona nebyla jeho jednotlivá ustanovení v rozporu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky ani s Listinou základních práv a svobod, neboť ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se Listina uvozuje, byl Federálním shromážděním ČSFR přijat 9. ledna 1991 a nabyl účinnosti dnem 8. února 1991. Zákon č. 247/1991 Sb. přijatý bývalým Federálním shromážděním ČSFR dne 31. května 1991 s účinností od 14. června 1991 sledoval jednak prodloužení lhůty pro uplatnění nároku u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. o jeden rok (ve skutečnosti šlo o půl roku), jednak stanovil moratorium případných převodů majetkových práv uvedených právních nástupců. Zákon České národní rady č. 232/1991 Sb. přijatý dne 22. května 1991 s účinností od 1. června 1991 byl vydán k provedení zákona č. 173/1990 Sb. Zákon České národní rady č. 312/1991 Sb. přijatý dne 8. července 1991 s účinností od 9. srpna 1991 reagoval na legislativnětechnické úpravy, které vyplynuly z přijetí zákona č. 247/1991 Sb. Všechny tři uvedené zákony nebyly v době jejich přijetí v rozporu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky; vzniká však pochybnost, zda byly plně v souladu s tehdy již účinným ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Za tohoto stavu věci nutno vyjádřit stanovisko, že zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony byly v souladu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem skupiny poslanců posoudil ústavnost napadených zákonů z hlediska jejich souladu s Ústavou a ústavním pořádkem České republiky a vydal příslušné rozhodnutí.
Z dalších dokladů vyžádaných z Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo zjištěno, že dne 18. května 1993 poslanci Jiří Karas a Jiří Stadler předložili zásady zákona o navrácení majetku spolkům, společenským organizacím a jiným občanským sdružením (sněmovní tisk 363). Zásada č. 4 zní takto: „Stanoví se povinnost toho, kdo v den účinnosti zákona vlastní majetek spolků, jej vydat, a to na základě písemné výzvy oprávněného, nejpozději však do 6 měsíců”. Zásady zákona byly organizačním výborem přikázány k projednání rozpočtovému výboru, výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.
Rozpočtový výbor ve svém usnesení ze dne 23. června 1993 č. 96 pouze konstatoval, že návrh zásad zákona projednal, výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu dne 27. ledna 1994 usnesením č. 132 rozhodl, že zásady zákona nebude projednávat, a výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí nepřijal k tisku 363 žádné usnesení. Organizační výbor dne 3. března 1994 přijal usnesení č. 297, kterým vzal stanovisko výborů na vědomí, a uložil předsedovi Poslanecké sněmovny, aby je zaslal předkladatelům zásad zákona o navrácení majetku spolkům, společenským organizacím a jiným občanským sdružením. Nic dalšího se v této věci na půdě zákonodárného sboru neudálo.
Dále bylo vyžádáno podle § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky jako ústředního orgánu státní správy. Ministerstvo ve svém vyjádření zejména poukazuje na složitost řešení potenciálních nových případů restitucí podle zákonů o navrácení majetku znovu vzniklým dobrovolným organizacím.
Ústavní soud posuzoval návrh skupiny poslanců na zrušení citovaných ustanovení uvedených zákonů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR.
Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh povinných osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem zákona je zmírnění následků některých křivd.
Ve své rozhodovací činnosti (např. nález z 2. dubna 1996 ve věci Pl. ÚS 47/95) Ústavní soud zastává názor, že zákonodárce nemůže být omezován při definování subjektů, na něž se zákon vztahuje. Ve věci Pl. ÚS 47/95 Ústavní soud vycházel ze stanoviska, že nejde o diferenciační charakter právní normy, ale o součást vlastní definice oprávněných osob, což lze analogicky vztáhnout na nyní projednávanou věc, kde zákon definuje kategorii osob povinných. To, že zákonodárce mohl při vytváření zákona postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny subjektů.
Ústavní soud se dále zabýval rozhodovací praxí obecných soudů v této oblasti a zjistil, že pod č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou za účelem sjednocování judikatury obecných soudů vydává Nejvyšší soud, byl publikován rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 1994 sp. zn. 13 Co 88/94, který obsahuje následující právní stanovisko:
„Podle ustanovení § 2 zákona č. 247/1991 Sb. se navracejí majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu k 31. březnu 1948.
Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo třeba uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991.
Povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel.”
Z toho lze dovodit, že byl-li nárok na vrácení majetku řádně a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem definovaného subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního nástupnictví (sukcesi univerzální nebo singulární) restituční nároky sledují (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 1996 sp. zn. 7 Cmo 131/94).
Pokud jde o interpretaci zákona, Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 26. března 1996 Pl. ÚS 48/95, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
Podle názoru Ústavního soudu okruh subjektů povinných k navrácení majetku nově vzniklým dobrovolným organizacím není vymezen tak úzce, jak tvrdí navrhovatel, a povinným subjektem může být i stát, pokud se převzetím majetku odňatého podle uvedených zákonů stal právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č. 173/1990 Sb., tedy 1. června 1990.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní pořádek České republiky.
Proto byl návrh skupiny poslanců podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zamítnut.
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
