Nález Ústavního soudu České republiky
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
32
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
IV. senát Ústavního soudu České republiky rozhodl dne 18. září 1995 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95
takto:
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95 ze dne 24. února 1995 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 130/95 ze dne 22. března se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 12. dubna 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95 byl stěžovatel uznán vinným nenastoupením služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců nepodmíněně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s rodiči odvolání, ve kterém především poukázal na skutečnost, že za trvalé odmítání vojenské služby byl již pravomocně odsouzen, a sice rozsudkem stejného soudu sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994, a že tedy výklad, že se dopustil odmítnutím opakovaného povolávacího rozkazu nového trestného činu, by ve skutečnosti znamenalo, že ten, kdo z jakýchkoli důvodů promešká lhůtu k podání žádosti o civilní službu podle § 2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, může být soudně trestán prakticky nepřetržitě až do věku 62 let, kdy končí branná povinnost. Žádal proto o zproštění obžaloby. Toto odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 podle § 256 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že nezjistil žádné vady, které by negativním způsobem ovlivnily zabezpečení objasnění věci nebo právo obžalovaného na obhajobu. Podle jeho názoru soud I. stupně bez jakýchkoli pochybností zjistil, že obžalovaný dne 15. června 1994 osobně převzal povolávací rozkaz od okresní vojenské správy, kterým mu byla stanovena povinnost nastoupit k výkonu vojenské základní služby dne 7. července 1994 u vojenského útvaru v L., což neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Pokud jde o námitku obžalovaného o nepřijatelnosti opakovaného trestního postihu za totéž jednání, soud uvedl, že se jednalo sice o trestný čin stejného druhu, avšak šlo o skutek zcela jiný, vymezený zcela odlišnými skutkovými okolnostmi.
Stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí především přehlížejí ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”), podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Z toho dovozuje, že nemůže být nucen k výkonu vojenské služby ani ten, kdo z jakýchkoli důvodů zmešká lhůtu stanovenou v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., ve znění zákona č. 135/1993 Sb. ČR, neboť zákon pro tento případ nestanoví žádný další postup.
Dále stěžovatel namítá i porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť byl již jednou pravomocně odsouzen za to, že trvale odmítl vykonávat vojenskou službu. V této souvislosti uvádí, že opakované soudní stíhání je rovněž v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud vyhlásil nález, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 15 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny.
Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 14. září 1995, ve kterém právní zástupce stěžovatele uvádí další argumenty podporující jeho stanovisko, zejména pak upozorňuje na to, že zákon o civilní službě zakládá nerovnost i v tom směru, že zatímco vojákům v záloze umožňuje podat žádost o civilní službu opakovaně každý rok, odvedenec jednou zmeškanou lhůtu již napravit nemůže. Dále upozornil na historické souvislosti snah o službu beze zbraně, zkušenosti a právní úpravy evropských zemí. K tomuto podání je přiložen rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 16. srpna 1995, ze kterého vyplývá právní stanovisko, které se shoduje s názorem stěžovatele, že za nenastoupení služby učiněné v úmyslu se jí vyhnout trvale může být povolanec odsouzen pouze jednou. Dále pak přiložil stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k postupu při odepření výkonu vojenské služby.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v podstatě odkázal na odůvodnění obsažené v rozsudku soudu I. stupně a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl odveden dne 3. června 1992. Podle svědka J. L., důstojníka Okresní vojenské správy v K., měl již u tohoto řízení uvést, že odmítá vojenskou základní službu i civilní službu z důvodu náboženského přesvědčení, a dále měl uvést, že raději půjde do vězení. Posledně uvedený výrok pak stěžovatel upřesnil v tom smyslu, že k otázce J. L., zda si uvědomuje, že za nenastoupení služby může jít i do vězení, odpověděl, že si to uvědomuje. Dále Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, protože ačkoliv dne 16. června 1993 osobně převzal povolávací rozkaz, který mu ukládal nastoupit dne 1. července 1993 do 12. 00 hodin vojenskou základní službu u vojenského útvaru v H., do této služby nenastoupil, a to ani ve lhůtě do 24 hodin po termínu. Za tento trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. května 1994. Dále ze spisu vyplývá, že dne 15. června 1994 převzal stěžovatel další povolávací rozkaz, který mu určoval povinnost nastoupit vojenskou základní službu dne 7. července 1994 do 12. 00 hodin u vojenského útvaru v L. V tomto termínu stěžovatel nenastoupil. Svoje jednání odůvodnil tím, že 23. června 1994 požádal o odklad základní vojenské služby. Tato jeho žádost však byla Okresní vojenskou správou v K. zamítnuta jako bezdůvodná. Vzhledem k tomu, že tento orgán odmítl jeho odvolání postoupit nadřízenému orgánu, obrátil se stěžovatel na tento orgán přímo. Také Vyšší obvodní komise velitelství 2. armádního sboru však jeho odvolání zamítla a zamítnuta byla i jeho žádost o přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení, kterou adresoval Ministerstvu obrany. Proti těmto rozhodnutím ve správním řízení podal dne 30. ledna 1995 ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/95 ze dne 18. dubna 1995 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s odůvodněním, že možnost odepření základní vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení je upravena zákonem o civilní službě a nemůže být proto postup podle tohoto zákona nahrazen institucí odkladu vojenské služby, která je založena na odlišných důvodech dočasné povahy. Mezitím bylo dne 19. prosince 1994 stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit nenastoupením vojenské služby dne 7. července 1994. Za tento čin pak byl odsouzen rozhodnutími, která jsou předmětem této ústavní stížnosti, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Při ústním jednání de 18. září 1995 předložil právní zástupce stěžovatele rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. září 1995, ze kterého vyplývá, že jeho žádost o milost ministr spravedlnosti zamítl. Stěžovatel pak k dotazu soudu, zda jeho aktivity po odsouzení a jeho námitky v ústavní stížnosti, pokud jde o nezvratné lhůty stanovené zákonem o civilní službě, lze považovat za důkaz o tom, že by civilní službu nastoupil, pokud by mu tato možnost byla dána, odpověděl vyhýbavě, když uvedl, že teprve pak by o tom vážně uvažoval a jednal by v mezích zákona.
Při jednání byl dále vyslechnut jako svědek J. L., zaměstnanec Okresní vojenské správy v K., který vypověděl, že stěžovatel výslovně odmítl nejen službu vojenskou, ale i službu civilní. Jako důkaz o tom předložil poznámky pořízené při obvodním řízení dne 3. června 1992. Z tohoto dokladu vyplývá, že stěžovatel uvedl, že patří ke Svědkům Jehovovým a že vojenskou službu i civilní službu odmítá, i když je mu jasné, že za to patrně půjde do vězení. Dále svědek uvedl, že všichni odvedenci jsou zevrubně informováni o možnostech civilní služby a o náležitostech prohlášení, které v případě volby takové služby musí učinit a v jaké lhůtě. Svědek rovněž potvrdil, že se ve více případech setkávají s tím, že branci odmítají vojenskou i civilní službu s argumentací, že civilní služba je rovněž jakási represe, což odporuje jejich přesvědčení. Dále potvrdil, že pokud v současné době přijde někdo z výkonu trestu pro nenastoupení služby v ozbrojených silách a nejsou zde např. zdravotní důvody pro revizi jeho povinnosti k vojenské službě, je povinnost ho povolat opětovně v nejbližším nástupním termínu. Odpykaný trest tedy není důvodem pro diferencovaný postup.
Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí soudů učiněná v trestním řízení. Pokud je ústavní stížností namítáno, že zákonem, jehož uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou předmětem této stížnosti, je zákon č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud tento názor nesdílí. Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že nastalé skutečnosti, tj. odsouzení J. Ř. v trestním řízení, byly následkem jeho zcela jednoznačně projevené vůle nenastoupit ani vojenskou ani civilní službu, a nikoliv následkem toho, že promeškal lhůtu stanovenou zákonem o civilní službě a že tedy civilní službu vykonat nemůže, když by chtěl. Přesto však považuje Ústavní soud za potřebné vyjádřit se též k těmto námitkám.
Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že zákon o civilní službě je zákonem, jehož vydání předpokládá ustanovení čl. 15 odst. 2 Listiny. Otázkou může být, zda poměrně velmi krátké lhůty pro uplatnění práva na alternativní službu, kterou zákon o civilní službě stanovil (na rozdíl od dříve platného zákona č. 73/1990 Sb., který žádné lhůty nestanovil) ve spojení s ustanoveními § 2 odst. 2 tohoto zákona, podle kterého se k prohlášením, podaným po lhůtách nepřihlíží, nevybočují z mezí ústavnosti. Zákon o civilní službě nepochybně je zákonem, který základní ústavní právo omezuje. Ústavní soud sdílí názor vyslovený již plénem Ústavního soudu ČSFR pod sp. zn. Pl. ÚS 78/92 dne 10. prosince 1992, že od zákonodárce je třeba vyžadovat, aby s ohledem na principy právního státu a právní jistoty vymezil zákonem podrobnosti k realizaci práva podle čl. 15 odst. 3 Listiny tak zřetelně, aby byla vyloučena možnost interpretovat zákon tak, že by realizaci základního ústavního práva omezoval způsobem neslučitelným se zásadami stanovenými v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny nebo dokonce realizaci tohoto práva znemožnil.
Ústavní základ práva na civilní službu je sice obsažen v čl. 15 odst. 3 Listiny, jeho obsah je však nezbytné interpretovat ve spojení s čl. 9 Listiny, který jasně hovoří o tom, že za nucené práce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby. V této souvislosti je třeba zmínit i skutečnost, že v tomto směru jde česká právní úprava nad rámec Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z jejíhož čl. 4 odst. 3 písm. b) lze jasně dovodit, že není porušením Úmluvy, jestliže právní řád členské země odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí neuznává. Právo na civilní službu nebylo tedy dosud výslovně zahrnuto do katalogu mezinárodně uznávaných lidských práv. Úpravu České republiky lze tedy obecně charakterizovat jako úpravu, která po každém, kdo byl odveden podle branného zákona, vyžaduje, aby splnil služební povinnost, ať již jako voják nebo jako osoba podléhající civilní službě. Z důvodu svědomí nemůže tedy dojít ke zproštění od jakékoliv služby, jak je někdy požadováno. Přijetí takového stanoviska by bylo v příkrém rozporu se zásadou rovnosti. Navíc je třeba uvést, že úprava v České republice je oproti jiným zemím velmi liberální především v tom, že nestanoví žádné ověřování či komisionelní přezkoumání žádosti o civilní službu, a tedy o tom, zda vojenskou povinnost splní, či nesplní, si rozhoduje de facto povinný občan sám. Věrohodný průkaz důvodů odmítnutí se tedy nevyžaduje, stejně jako není možné toho, kdo odmítl vykonat vojenskou základní službu, k této službě povolat, jestliže svým chováním jednoznačně prokazuje, že tvrzené důvody svědomí byly smyšlené a nepravdivé.
Stanoví-li zákon o civilní službě, že jejím výkonem nesmějí občanům vzniknout neoprávněně výhody proti těm, kdo vykonávají základní nebo náhradní vojenskou službu či cvičení, pak nezbývá než logicky dovodit, že pokud by bylo tolerováno jednání vedoucí k tomu, vyhnout se jakékoliv službě, došlo by tím k porušení principu rovnosti. Jinak řečeno, v právním státě musí být nesplnění zákonem stanovené povinnosti sankcionováno. Je věcí státu, aby sankci a její druh stanovil, a to s přihlédnutím k charakteru deliktu. Právní řád České republiky pro případ nenastoupení vojenské či civilní služby stanoví pouze postih trestněprávní. Bude věcí zákonodárce, aby zvážil, zda pro tyto případy je skutečně nezbytné volit pouze tento druh postihu. Ve státě, který chce být státem právním, může legitimitu trestněprávního postihu odůvodnit pouze nezbytnost ochrany elementárních hodnot před činy, které jsou pro společnost obzvláště nebezpečné, a kdy jiné řešení neexistuje. Represe by tedy vždy měla být založena na zásadě její subsidiarity a minimalizace.
Skutkové podstaty trestných činů nenastoupení služby v ozbrojených silách jsou formulovány v ustanoveních § 269 a 270 trestního zákona, trestný čin nenastoupení civilní služby pak v § 272a, resp. § 272b trestního zákona. Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí soudů, kterými byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Skutková podstata tohoto trestného činu obsahuje definici poměrně přesnou a konkrétní, když stanoví, že kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Podstatným znakem této skutkové podstaty tedy je úmysl směřující k trvalému nenastoupení této služby. Tento znak vynikne ještě více při porovnání se skutkovou podstatou trestného činu podle § 270 odst. 1 trestního zákona, který je formulován tak, že se ho dopustí ten, kdo, byť z nedbalosti, nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu. Také sankce je pro tento čin, nemající za cíl trvalé nenastoupení služby, podstatně mírnější (odnětí svobody až na dvě léta). Podobný je rozdíl mezi trestnými činy podle § 272a trestního zákona, který upravuje úmyslné trvalé vyhýbání se civilní službě, a podle § 272b, který formuluje skutkovou podstatu „prostého” nenastoupení civilní služby.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z provedených důkazů, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podle ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona dvakrát. Poprvé za nenastoupení k vojenskému útvaru v H. v červenci roku 1993, podruhé pak za neuposlechnutí povolávacího rozkazu přibližně o rok později. Žádný ze soudů nepochyboval o tom, že se jedná o dva stejné a opakované trestné činy, a to přesto, že stěžovatel od počátku namítal, že jasně již při prvém odsouzení uvedl, že nenastoupil s úmyslem nenastoupit tuto službu trvale, přestože je si vědom trestních následků. S touto obhajobou se soud I. stupně nevypořádal vůbec, odvolací soud pak považoval za rozhodné pro odmítnutí této obhajoby to, že k nenastoupení došlo ve druhém případě v jiném čase a že povolání ke službě bylo učiněno do jiného místa. V řešení tohoto problému spočívá podle názoru Ústavního soudu jádro ústavní stížnosti.
Nezbytným úkolem Ústavního soudu je u každé ústavní stížnosti posouzení toho, zda interpretace aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí. I interpretace, která se na první pohled může jevit jako zákonná, může být, s ohledem na konkrétní okolnosti, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, pak používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Kromě toho soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, musí respektovat zásadu, která je vyjádřena v čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásadu „ne bis in idem”. Obecné soudy v projednávaném případě nepochybovaly o tom, že tato zásada porušena nebyla, stěžovatel pak je názoru opačného.
Po zvážení všech okolností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že v případě stěžovatele došlo napadenými soudními rozhodnutími k porušení zásady „ne bis in idem” a tím i výše uvedených základních práv zaručených Ústavou. Jestliže trestní zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě, které orgán vojenské správy vydá. Je nepochybné, že i při odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel při dalším povolání již pouze setrval na své dříve projevené vůli službu nenastoupit. Jde tedy o stejné jednání i stejný následek, a tedy o totožný, a nikoliv nový skutek. Tuto možnost nemůže narušit změna v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují, v daném případě tedy povolání v jiné době a do jiného místa.
Pro rozpor napadených soudních rozhodnutí se zásadou neopakovatelnosti trestního postihu pro stejný čin, kterou stanoví čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než tato rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud předpokládá, že toto jeho zásadní rozhodnutí bude pro obecné soudy vodítkem při budoucím rozhodnutí o výměře trestu u těch, kdo trvale odmítají výkon vojenské služby, resp. civilní služby. Platný trestný zákon poskytuje podle názoru Ústavního soudu dostatečný prostor k tomu, aby v podobných případech byl postih takové intenzity, aby nedošlo k nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují, oproti těm, kdo svoje povinnosti splní. Přitom Ústavní soud vyjadřuje přesvědčení, že zákonodárná moc zváží uzákonění i jiných sankcí, než je odnětí svobody.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Varvařovský v. r.
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
IV. senát Ústavního soudu České republiky rozhodl dne 18. září 1995 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95
takto:
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95 ze dne 24. února 1995 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 130/95 ze dne 22. března se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 12. dubna 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95 byl stěžovatel uznán vinným nenastoupením služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců nepodmíněně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s rodiči odvolání, ve kterém především poukázal na skutečnost, že za trvalé odmítání vojenské služby byl již pravomocně odsouzen, a sice rozsudkem stejného soudu sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994, a že tedy výklad, že se dopustil odmítnutím opakovaného povolávacího rozkazu nového trestného činu, by ve skutečnosti znamenalo, že ten, kdo z jakýchkoli důvodů promešká lhůtu k podání žádosti o civilní službu podle § 2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, může být soudně trestán prakticky nepřetržitě až do věku 62 let, kdy končí branná povinnost. Žádal proto o zproštění obžaloby. Toto odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 podle § 256 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že nezjistil žádné vady, které by negativním způsobem ovlivnily zabezpečení objasnění věci nebo právo obžalovaného na obhajobu. Podle jeho názoru soud I. stupně bez jakýchkoli pochybností zjistil, že obžalovaný dne 15. června 1994 osobně převzal povolávací rozkaz od okresní vojenské správy, kterým mu byla stanovena povinnost nastoupit k výkonu vojenské základní služby dne 7. července 1994 u vojenského útvaru v L., což neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Pokud jde o námitku obžalovaného o nepřijatelnosti opakovaného trestního postihu za totéž jednání, soud uvedl, že se jednalo sice o trestný čin stejného druhu, avšak šlo o skutek zcela jiný, vymezený zcela odlišnými skutkovými okolnostmi.
Stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí především přehlížejí ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”), podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Z toho dovozuje, že nemůže být nucen k výkonu vojenské služby ani ten, kdo z jakýchkoli důvodů zmešká lhůtu stanovenou v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., ve znění zákona č. 135/1993 Sb. ČR, neboť zákon pro tento případ nestanoví žádný další postup.
Dále stěžovatel namítá i porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť byl již jednou pravomocně odsouzen za to, že trvale odmítl vykonávat vojenskou službu. V této souvislosti uvádí, že opakované soudní stíhání je rovněž v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud vyhlásil nález, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 15 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny.
Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 14. září 1995, ve kterém právní zástupce stěžovatele uvádí další argumenty podporující jeho stanovisko, zejména pak upozorňuje na to, že zákon o civilní službě zakládá nerovnost i v tom směru, že zatímco vojákům v záloze umožňuje podat žádost o civilní službu opakovaně každý rok, odvedenec jednou zmeškanou lhůtu již napravit nemůže. Dále upozornil na historické souvislosti snah o službu beze zbraně, zkušenosti a právní úpravy evropských zemí. K tomuto podání je přiložen rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 16. srpna 1995, ze kterého vyplývá právní stanovisko, které se shoduje s názorem stěžovatele, že za nenastoupení služby učiněné v úmyslu se jí vyhnout trvale může být povolanec odsouzen pouze jednou. Dále pak přiložil stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k postupu při odepření výkonu vojenské služby.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v podstatě odkázal na odůvodnění obsažené v rozsudku soudu I. stupně a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl odveden dne 3. června 1992. Podle svědka J. L., důstojníka Okresní vojenské správy v K., měl již u tohoto řízení uvést, že odmítá vojenskou základní službu i civilní službu z důvodu náboženského přesvědčení, a dále měl uvést, že raději půjde do vězení. Posledně uvedený výrok pak stěžovatel upřesnil v tom smyslu, že k otázce J. L., zda si uvědomuje, že za nenastoupení služby může jít i do vězení, odpověděl, že si to uvědomuje. Dále Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, protože ačkoliv dne 16. června 1993 osobně převzal povolávací rozkaz, který mu ukládal nastoupit dne 1. července 1993 do 12. 00 hodin vojenskou základní službu u vojenského útvaru v H., do této služby nenastoupil, a to ani ve lhůtě do 24 hodin po termínu. Za tento trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. května 1994. Dále ze spisu vyplývá, že dne 15. června 1994 převzal stěžovatel další povolávací rozkaz, který mu určoval povinnost nastoupit vojenskou základní službu dne 7. července 1994 do 12. 00 hodin u vojenského útvaru v L. V tomto termínu stěžovatel nenastoupil. Svoje jednání odůvodnil tím, že 23. června 1994 požádal o odklad základní vojenské služby. Tato jeho žádost však byla Okresní vojenskou správou v K. zamítnuta jako bezdůvodná. Vzhledem k tomu, že tento orgán odmítl jeho odvolání postoupit nadřízenému orgánu, obrátil se stěžovatel na tento orgán přímo. Také Vyšší obvodní komise velitelství 2. armádního sboru však jeho odvolání zamítla a zamítnuta byla i jeho žádost o přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení, kterou adresoval Ministerstvu obrany. Proti těmto rozhodnutím ve správním řízení podal dne 30. ledna 1995 ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/95 ze dne 18. dubna 1995 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s odůvodněním, že možnost odepření základní vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení je upravena zákonem o civilní službě a nemůže být proto postup podle tohoto zákona nahrazen institucí odkladu vojenské služby, která je založena na odlišných důvodech dočasné povahy. Mezitím bylo dne 19. prosince 1994 stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit nenastoupením vojenské služby dne 7. července 1994. Za tento čin pak byl odsouzen rozhodnutími, která jsou předmětem této ústavní stížnosti, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Při ústním jednání de 18. září 1995 předložil právní zástupce stěžovatele rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. září 1995, ze kterého vyplývá, že jeho žádost o milost ministr spravedlnosti zamítl. Stěžovatel pak k dotazu soudu, zda jeho aktivity po odsouzení a jeho námitky v ústavní stížnosti, pokud jde o nezvratné lhůty stanovené zákonem o civilní službě, lze považovat za důkaz o tom, že by civilní službu nastoupil, pokud by mu tato možnost byla dána, odpověděl vyhýbavě, když uvedl, že teprve pak by o tom vážně uvažoval a jednal by v mezích zákona.
Při jednání byl dále vyslechnut jako svědek J. L., zaměstnanec Okresní vojenské správy v K., který vypověděl, že stěžovatel výslovně odmítl nejen službu vojenskou, ale i službu civilní. Jako důkaz o tom předložil poznámky pořízené při obvodním řízení dne 3. června 1992. Z tohoto dokladu vyplývá, že stěžovatel uvedl, že patří ke Svědkům Jehovovým a že vojenskou službu i civilní službu odmítá, i když je mu jasné, že za to patrně půjde do vězení. Dále svědek uvedl, že všichni odvedenci jsou zevrubně informováni o možnostech civilní služby a o náležitostech prohlášení, které v případě volby takové služby musí učinit a v jaké lhůtě. Svědek rovněž potvrdil, že se ve více případech setkávají s tím, že branci odmítají vojenskou i civilní službu s argumentací, že civilní služba je rovněž jakási represe, což odporuje jejich přesvědčení. Dále potvrdil, že pokud v současné době přijde někdo z výkonu trestu pro nenastoupení služby v ozbrojených silách a nejsou zde např. zdravotní důvody pro revizi jeho povinnosti k vojenské službě, je povinnost ho povolat opětovně v nejbližším nástupním termínu. Odpykaný trest tedy není důvodem pro diferencovaný postup.
Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí soudů učiněná v trestním řízení. Pokud je ústavní stížností namítáno, že zákonem, jehož uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou předmětem této stížnosti, je zákon č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud tento názor nesdílí. Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že nastalé skutečnosti, tj. odsouzení J. Ř. v trestním řízení, byly následkem jeho zcela jednoznačně projevené vůle nenastoupit ani vojenskou ani civilní službu, a nikoliv následkem toho, že promeškal lhůtu stanovenou zákonem o civilní službě a že tedy civilní službu vykonat nemůže, když by chtěl. Přesto však považuje Ústavní soud za potřebné vyjádřit se též k těmto námitkám.
Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že zákon o civilní službě je zákonem, jehož vydání předpokládá ustanovení čl. 15 odst. 2 Listiny. Otázkou může být, zda poměrně velmi krátké lhůty pro uplatnění práva na alternativní službu, kterou zákon o civilní službě stanovil (na rozdíl od dříve platného zákona č. 73/1990 Sb., který žádné lhůty nestanovil) ve spojení s ustanoveními § 2 odst. 2 tohoto zákona, podle kterého se k prohlášením, podaným po lhůtách nepřihlíží, nevybočují z mezí ústavnosti. Zákon o civilní službě nepochybně je zákonem, který základní ústavní právo omezuje. Ústavní soud sdílí názor vyslovený již plénem Ústavního soudu ČSFR pod sp. zn. Pl. ÚS 78/92 dne 10. prosince 1992, že od zákonodárce je třeba vyžadovat, aby s ohledem na principy právního státu a právní jistoty vymezil zákonem podrobnosti k realizaci práva podle čl. 15 odst. 3 Listiny tak zřetelně, aby byla vyloučena možnost interpretovat zákon tak, že by realizaci základního ústavního práva omezoval způsobem neslučitelným se zásadami stanovenými v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny nebo dokonce realizaci tohoto práva znemožnil.
Ústavní základ práva na civilní službu je sice obsažen v čl. 15 odst. 3 Listiny, jeho obsah je však nezbytné interpretovat ve spojení s čl. 9 Listiny, který jasně hovoří o tom, že za nucené práce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby. V této souvislosti je třeba zmínit i skutečnost, že v tomto směru jde česká právní úprava nad rámec Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z jejíhož čl. 4 odst. 3 písm. b) lze jasně dovodit, že není porušením Úmluvy, jestliže právní řád členské země odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí neuznává. Právo na civilní službu nebylo tedy dosud výslovně zahrnuto do katalogu mezinárodně uznávaných lidských práv. Úpravu České republiky lze tedy obecně charakterizovat jako úpravu, která po každém, kdo byl odveden podle branného zákona, vyžaduje, aby splnil služební povinnost, ať již jako voják nebo jako osoba podléhající civilní službě. Z důvodu svědomí nemůže tedy dojít ke zproštění od jakékoliv služby, jak je někdy požadováno. Přijetí takového stanoviska by bylo v příkrém rozporu se zásadou rovnosti. Navíc je třeba uvést, že úprava v České republice je oproti jiným zemím velmi liberální především v tom, že nestanoví žádné ověřování či komisionelní přezkoumání žádosti o civilní službu, a tedy o tom, zda vojenskou povinnost splní, či nesplní, si rozhoduje de facto povinný občan sám. Věrohodný průkaz důvodů odmítnutí se tedy nevyžaduje, stejně jako není možné toho, kdo odmítl vykonat vojenskou základní službu, k této službě povolat, jestliže svým chováním jednoznačně prokazuje, že tvrzené důvody svědomí byly smyšlené a nepravdivé.
Stanoví-li zákon o civilní službě, že jejím výkonem nesmějí občanům vzniknout neoprávněně výhody proti těm, kdo vykonávají základní nebo náhradní vojenskou službu či cvičení, pak nezbývá než logicky dovodit, že pokud by bylo tolerováno jednání vedoucí k tomu, vyhnout se jakékoliv službě, došlo by tím k porušení principu rovnosti. Jinak řečeno, v právním státě musí být nesplnění zákonem stanovené povinnosti sankcionováno. Je věcí státu, aby sankci a její druh stanovil, a to s přihlédnutím k charakteru deliktu. Právní řád České republiky pro případ nenastoupení vojenské či civilní služby stanoví pouze postih trestněprávní. Bude věcí zákonodárce, aby zvážil, zda pro tyto případy je skutečně nezbytné volit pouze tento druh postihu. Ve státě, který chce být státem právním, může legitimitu trestněprávního postihu odůvodnit pouze nezbytnost ochrany elementárních hodnot před činy, které jsou pro společnost obzvláště nebezpečné, a kdy jiné řešení neexistuje. Represe by tedy vždy měla být založena na zásadě její subsidiarity a minimalizace.
Skutkové podstaty trestných činů nenastoupení služby v ozbrojených silách jsou formulovány v ustanoveních § 269 a 270 trestního zákona, trestný čin nenastoupení civilní služby pak v § 272a, resp. § 272b trestního zákona. Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí soudů, kterými byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Skutková podstata tohoto trestného činu obsahuje definici poměrně přesnou a konkrétní, když stanoví, že kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Podstatným znakem této skutkové podstaty tedy je úmysl směřující k trvalému nenastoupení této služby. Tento znak vynikne ještě více při porovnání se skutkovou podstatou trestného činu podle § 270 odst. 1 trestního zákona, který je formulován tak, že se ho dopustí ten, kdo, byť z nedbalosti, nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu. Také sankce je pro tento čin, nemající za cíl trvalé nenastoupení služby, podstatně mírnější (odnětí svobody až na dvě léta). Podobný je rozdíl mezi trestnými činy podle § 272a trestního zákona, který upravuje úmyslné trvalé vyhýbání se civilní službě, a podle § 272b, který formuluje skutkovou podstatu „prostého” nenastoupení civilní služby.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z provedených důkazů, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podle ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona dvakrát. Poprvé za nenastoupení k vojenskému útvaru v H. v červenci roku 1993, podruhé pak za neuposlechnutí povolávacího rozkazu přibližně o rok později. Žádný ze soudů nepochyboval o tom, že se jedná o dva stejné a opakované trestné činy, a to přesto, že stěžovatel od počátku namítal, že jasně již při prvém odsouzení uvedl, že nenastoupil s úmyslem nenastoupit tuto službu trvale, přestože je si vědom trestních následků. S touto obhajobou se soud I. stupně nevypořádal vůbec, odvolací soud pak považoval za rozhodné pro odmítnutí této obhajoby to, že k nenastoupení došlo ve druhém případě v jiném čase a že povolání ke službě bylo učiněno do jiného místa. V řešení tohoto problému spočívá podle názoru Ústavního soudu jádro ústavní stížnosti.
Nezbytným úkolem Ústavního soudu je u každé ústavní stížnosti posouzení toho, zda interpretace aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí. I interpretace, která se na první pohled může jevit jako zákonná, může být, s ohledem na konkrétní okolnosti, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, pak používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Kromě toho soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, musí respektovat zásadu, která je vyjádřena v čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásadu „ne bis in idem”. Obecné soudy v projednávaném případě nepochybovaly o tom, že tato zásada porušena nebyla, stěžovatel pak je názoru opačného.
Po zvážení všech okolností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že v případě stěžovatele došlo napadenými soudními rozhodnutími k porušení zásady „ne bis in idem” a tím i výše uvedených základních práv zaručených Ústavou. Jestliže trestní zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě, které orgán vojenské správy vydá. Je nepochybné, že i při odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel při dalším povolání již pouze setrval na své dříve projevené vůli službu nenastoupit. Jde tedy o stejné jednání i stejný následek, a tedy o totožný, a nikoliv nový skutek. Tuto možnost nemůže narušit změna v jednotlivých okolnostech, které skutek individualizují, v daném případě tedy povolání v jiné době a do jiného místa.
Pro rozpor napadených soudních rozhodnutí se zásadou neopakovatelnosti trestního postihu pro stejný čin, kterou stanoví čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než tato rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud předpokládá, že toto jeho zásadní rozhodnutí bude pro obecné soudy vodítkem při budoucím rozhodnutí o výměře trestu u těch, kdo trvale odmítají výkon vojenské služby, resp. civilní služby. Platný trestný zákon poskytuje podle názoru Ústavního soudu dostatečný prostor k tomu, aby v podobných případech byl postih takové intenzity, aby nedošlo k nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují, oproti těm, kdo svoje povinnosti splní. Přitom Ústavní soud vyjadřuje přesvědčení, že zákonodárná moc zváží uzákonění i jiných sankcí, než je odnětí svobody.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Varvařovský v. r.
