Nález Ústavního soudu České republiky Jménem České republiky
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje část ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřená slovem ,,ústavní".
Ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení části tohoto ustanovení ke dni 1. září 1995, se návrh zamítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 21. října 1996 návrh Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, vyjádřené slovem ,,ústavní". Uvedený soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., nar. 9. května 1979, svěřenci Výchovného ústavu mládeže Kamenná Lhota, na kterého byla podána obžaloba pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 26. září 1995 odjel z ústavu na dovolenou s termínem návratu do 20 hodin dne 28. září 1995, přičemž ve stanovené lhůtě se do ústavu nevrátil, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. listopadu 1986 sp. zn. P 514/78 mu byla nařízena ústavní výchova, čímž se dle obžaloby měl dopustit závažného jednání, aby zmařil účel ústavní výchovy, která mu byla soudem uložena.
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 19. září 1996 trestní stíhání vedené proti mladistvému P. H. podle § 224 odst. 5 trestního řádu přerušil, když se v podstatě ztotožnil s argumentací obhájce obžalovaného o protiústavnosti ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona v té jeho části, podle níž je trestné i maření účelu ústavní výchovy.
V odůvodnění svého návrhu Okresní soud v Kutné Hoře uvedl, že vychází především z toho, že ve smyslu ustanovení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte (dále jen ,,Úmluva") je možno dítě oddělit od jeho rodičů proti jejich vůli pouze v případě, že je takovéto oddělení potřebné v zájmu dítěte. Uvedené ustanovení Úmluvy je pak v právním řádu České republiky realizováno právě institutem ústavní výchovy, která tudíž může být nařízena pouze v zájmu dítěte. Jestliže je tedy možno ústavní výchovu nařizovat výlučně v zájmu dítěte, pak se ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., kterým bylo do citovaného ustanovení vloženo slovo ,,ústavní", příčí obecné zásadě, podle které nemůže být pachatelem ani účastníkem trestného činu ten, na jehož ochranu je příslušné ustanovení, o jehož porušení jde, určeno. Takovéto trestní stíhání dítěte, které se odmítá podrobit výlučně v jeho zájmu nařízené ústavní výchově, má podle navrhovatele stejnou logiku jako trestní stíhání osoby, která se pokusila o sebevraždu, za návod k trestnému činu účasti na sebevraždě podle § 230 trestního zákona, či stíhání mladistvého, který byl soudním rozhodnutím svěřen do výchovy jednoho z rodičů a požádá druhého z rodičů, aby toto rozhodnutí nerespektoval a v rozporu s takovýmto rozhodnutím ho odňal z výchovy toho rodiče, do jehož výchovy byl mladistvý svěřen, za návod k trestnému činu únosu podle § 216 trestního zákona. V této souvislosti poukazuje navrhovatel i na pochybnosti o vhodnosti uvedeného ustanovení vyjádřené v komentáři k trestnímu zákonu, který byl vydán v roce 1995 v nakladatelství C. H. Beck/SEVT. Soud je proto přesvědčen o tom, že napadená část ustanovení trestního zákona je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 9 Úmluvy, navrhuje proto jeho zrušení dnem 1. září 1995, a to vzhledem k tomu, že z napadeného ustanovení žádné osoby nenabyly žádných práv, a proto v souladu s principem právní jistoty by mělo dojít k jeho zrušení ke stejnému datu, k jakému zákon č. 152/1995 Sb. nabyl účinnosti.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, jejíž vyjádření si Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve svém písemném vyjádření podepsaném předsedou Ing. Milošem Zemanem v podstatě poukazuje na Úmluvu, která stanoví zásadu, že dítě nemá být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, Úmluva však připouští takové oddělení dítěte od rodičů, které je potřebné v zájmu dítěte a jež je určeno příslušným úřadem na základě soudního rozhodnutí v souladu s platným právem v příslušném řízení. Obdobně Listina základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") uvádí, že nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu, na základě zákona. Tyto základní zásady Úmluvy i Listiny jsou provedeny zákonem o rodině, občanským soudním řádem, zákonem o školských zařízeních a dalšími normami nižší právní síly, zejména vyhláškami Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ústavní výchova přichází v úvahu tehdy, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena nebo ji nelze z jiných vážných důvodů zabezpečit, a rovněž tehdy, kdy má za cíl poskytnout dětem a mládeži s negativními jevy chování preventivně výchovnou péči. Zákon č. 152/1995 Sb. doplnil ustanovení § 171 trestního zákona tak, že se rozšířila ochrana soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu. V odůvodnění návrhu zákona č. 152/1995 Sb. k dotčenému ustanovení předkladatel uvedl, že podle dosud platného ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona bylo trestným činem jen maření nebo ztěžování ochranného léčení nebo ochranné výchovy. Maření nebo podstatné ztěžování výkonu ústavní výchovy osobou, vůči níž toto opatření směřuje, nebylo postižitelné, a to ani podle § 171 odst. 3 trestního zákona. Přitom z hlediska obsahu těchto institutů a věcných důvodů pro jejich uložení není v praxi mezi ochrannou a ústavní výchovou výraznější rozdíl a nebezpečí, které pro společnost představují mladiství na útěku z ochranné nebo ústavní výchovy, je rovněž stejné. Z tohoto důvodu předkladatel návrhu zákona č. 152/1995 Sb. navrhl stejně postihovat případy závažného ztěžování nebo maření ochranné i ústavní výchovy. Je nepopiratelné, že předkladatel návrhu měl na mysli pouze a zejména ústavní výchovu určenou pro problematickou mládež, i když vedle takové ústavní výchovy existuje i ústavní výchova pro opuštěné nebo osiřelé děti. Ve vyjádření se připouští, že toto ne úplně citlivé rozlišení typů ústavní výchovy v trestním zákoně může skutečně vést k domněnce, že jakýkoliv útěk z dětského domova musí být stejně kvalifikován jako útěk z výchovného ústavu pro mládež se zvýšenou výchovnou péčí. Určitým východiskem z tohoto stavu, který nastal přijetím novely ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, je nezbytnost, aby všechny dotčené orgány pečlivě zkoumaly okolnosti, pohnutky, následky jednání nezletilého a podnět k trestnímu řízení z důvodu maření nebo ztěžování výkonu úředního rozhodnutí dávaly jen v případech, kdy je naplněna skutková podstata trestného činu maření ústavní výchovy nařízené nezletilému z výchovných důvodů. Při případném vyhovění návrhu na zrušení části napadeného ustanovení se pak ve vyjádření nedoporučuje jeho zrušení zpětně k 1. září 1995 s ohledem na nevhodnost zavádění zpětné působnosti právních norem do našeho právního řádu. Vyjádření také potvrzuje, že zákon č. 152/ /1995 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru dne 29. června 1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V závěru vyjádření je pak vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky (dále jen ,,Ústava"), ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem, a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
Z těsnopisecké zprávy o 32. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (sněmovní tisk 1675 a 1803), konané ve dnech 20. -- 30. června 1995, vyplývá, že zákon č. 152/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, a zákon č. 59/ /1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, jímž mimo jiné bylo novelizováno ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, byl dne 29. června 1995 přijat potřebnou většinou hlasů, totiž 126 hlasy (3 poslanci hlasovali proti, 29 se zdrželo hlasování). Uvedený zákon byl vyhlášen v částce 40/1995 Sb. rozeslané dne 2. srpna 1995, lze tedy konstatovat, že byl přijat a vydán v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, jehož formální znaky skutkové podstaty vymezuje ustanovení § 171 trestního zákona, je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Již v úvodu je třeba zdůraznit, že nikoliv všechna rozhodnutí soudů či jiných státních orgánů jsou rozhodnutími, jejichž výkon je tímto ustanovením chráněn. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 152/1995 Sb. doplnila s účinností od 1. září 1995 napadené ustanovení tak, že rozšířila ochranu soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování jejich výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu. Do účinnosti uvedené novely trestního zákona bylo trestným činem podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) jen takové jednání, které mařilo nebo ztěžovalo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy -- tedy účel ochranných opatření ukládaných podle trestního zákona.
Ústavní výchova na rozdíl od ochranných opatření je institutem rodinného práva. Jde o výchovné opatření ukládané podle § 45 odst. 3 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že ústavní výchova, přesněji řečeno rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, se svou povahou vymykají z rámce ustanovení § 171 odst. 1 trestního zákona, v platném znění, které v zásadě chrání výkon těch rozhodnutí soudu, případně jiných státních orgánů, která jsou vydávána v souvislosti s trestním řízením, kdy jde v podstatě o postih jednání, které maří účel vazby nebo trestu, porušování režimu stanoveného některými druhy trestů či ochranných opatření. Ochranná opatření, mezi která patří kromě zabrání věci také ochranné léčení a ochranná výchova, na něž se vztahuje ochrana napadeného ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, jsou jedním z druhů trestněprávní sankce a jejich uložení je tedy podmíněno již spáchaným trestným činem a odsouzením za něj, popřípadě činem, který by byl, nehledě k osobě pachatele, činem trestným. (Jsou také ukládána buď samostatně jako jediný možný prostředek, nebo namísto trestu, popřípadě vedle trestu -- vždy však v souvislosti s již spáchaným trestným činem.)
Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na vypuštění slova ,,ústavní" z ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, v platném znění, je tedy třeba mít na zřeteli odlišný charakter právního institutu ústavní výchovy oproti institutu ochranné výchovy, k němuž jak Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření, tak i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 152/1995 Sb. ústavní výchovu v podstatě přirovnává. Základní podmínkou pro uložení ochranné výchovy mladistvému podle § 84 trestního zákona je jeho odsouzení za trestný čin, který spáchal. Osobám mladším 15 let se ochranná výchova sice ukládá v řízení občanskoprávním, avšak opět jen za podmínky, že taková osoba spáchala již čin, který by byl -- nehledě k věku pachatele -- činem trestným (§ 86 trestního zákona). Ochranná výchova tedy jako jedno z ochranných opatření (§ 71 trestního zákona), které má sloužit k dosažení účelu trestního zákona, je druhem trestněprávní sankce. Naproti tomu ústavní výchova představuje výchovné opatření, které má vytvořit co nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého dítěte a je především výchovným, nikoliv represivním opatřením. Je také v mnoha případech nařizována tehdy, když se výchovu dítěte nepodařilo zajistit jinou individuální péčí, například i v situaci vyvolané faktickou absencí vhodné osoby, která by mohla výchovu zajistit. Reálně tedy přicházejí v úvahu i situace, kdy nezletilý svým chováním nemusel před nařízením ústavní výchovy sám zavdat příčinu k tomuto opatření, kterým pak soud řeší v zájmu dítěte zajištění jeho řádné výchovy. Ústavní výchovu tedy nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily, soud ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba nahlížet jako na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy dítěte tak, jak to má na mysli Úmluva, z hlediska jejíchž ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu napadené ustanovení posuzovat. Tato Úmluva, která je nepochybně mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, byla formou sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ve Sbírce zákonů vyhlášena pod č. 104/1991 Sb. poté, co s Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a prezident České a Slovenské Federativní Republiky ji ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 7. ledna 1991. Po zániku České a Slovenské Federativní Republiky převzala Česká republika práva a závazky z uvedené mezinárodní smlouvy podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, svou sukcesi do této smlouvy s platností od 1. ledna 1993 oznámila dopisem ministra zahraničních věcí České republiky, který byl uložen u generálního tajemníka OSN jako depozitáře Úmluvy dne 22. února 1993 a jeho přijetí bylo potvrzeno dne 7. července 1993.
Uvedená Úmluva, jíž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána, již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky a péči. V čl. 3 odst. 1 Úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto ustanovení má povahu normy vnitrostátně bezprostředně použitelné (,,self -- executing"). K přímému použití je uvedená norma způsobilá s ohledem na svou dikci (...zájem dítěte... při jakékoliv činnosti), která je dostatečně a natolik jasná, aby povinné subjekty, jimž je adresována -- subjekty vnitrostátní -- byly schopny upravit odpovídajícím způsobem své chování. Posuzováno z pohledu tohoto článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje mladistvého, který se, ať již z jakýchkoliv důvodů, nedokáže vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řešit případy porušení -- jednoznačně v zájmu nezletilého nařízené ústavní výchovy -- trestněprávními prostředky, tak, jak to činí napadené ustanovení (aniž by navíc jakkoliv rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení ústavní výchovy), a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního zákona vztahující se na mladistvé, je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy, a proto návrhu navrhovatele na zrušení části napadeného ustanovení vyhověl.
Na uvedeném závěru pak nemohly nic změnit ani důvody, které zákonodárce vedly k přijetí napadeného ustanovení, totiž ochrana společnosti před nebezpečím, které pro ni představují mladiství na útěku z ústavní výchovy, neboť při poměřování dvou v kolizi stojících zájmů, tj. právě uvedeného zájmu na ochranu společnosti se zájmem na řádné výchově a harmonickém rozvoji každého nezletilého dítěte, je to právě zájem dítěte, který je třeba považovat za převažující.
Navrhovatelem navrhovanému zpětnému zrušení části napadeného ustanovení k datu účinnosti zákona č. 152/1995 Sb., tj. k datu 1. září 1995, Ústavní soud nevyhověl, neboť zpětnému zrušení brání požadavek na zachovávání právní jistoty, nehledě k tomu, že v situaci, kdy Ústavní soud zrušuje ustanovení trestního zákona, stejné účinky, jaké by přineslo zpětné zrušení napadeného ustanovení, v podstatě zajišťuje ustanovení § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb.
Pro úplnost a zcela na závěr je třeba dodat, že navrhovatelem namítaný rozpor napadeného ustanovení s čl. 9 Úmluvy, který v podstatě stanoví podmínky, které musí být dodrženy v případech oddělení dítěte od rodičů proti jejich vůli, nebyl shledán.
