Nález Ústavního soudu Jménem České republiky
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 1998 v plénu o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech ,,ode dne účinnosti tohoto zákona"
takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje část ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/ /1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech ,,ode dne účinnosti tohoto zákona".
Odůvodnění
I. Nejvyšší soud při projednávání dovolání žalobce JUDr. O. K., který se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti České republice -- Ministerstvu financí zaplacení částky 180 000 Kč jako náhrady za uložený trest propadnutí majetku podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen ,,Ústava"). Proto usnesením ze dne 29. května 1997 č. j. 2Cdon 1343/96-38 řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil a ve shodě s čl. 95 odst. 2 Ústavy a s § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech ,,ode dne účinnosti tohoto zákona".
Nejvyšší soud nejdříve poukázal na to, že žalobce, trvale bydlící ve Švýcarsku, již v žalobě polemizoval s názorem žalovaného, že jeho žádosti o finanční náhradu byly podány pozdě (15. listopadu 1994), neboť nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Namítal, že restriktivní výklad tohoto nálezu by opět vedl k diskriminaci osob žijících v zahraničí.
Nejvyšší soud dále uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. března 1996 č. j. 18 Co 33/96- -23 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 1995 č. j. 15 C 42/95-11, jímž byla žaloba o zaplacení částky 180000 Kč v plném rozsahu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobce je osobou oprávněnou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a splňuje i podmínky pro poskytnutí paušální náhrady za uložený trest propadnutí majetku, jehož součástí nebyla nemovitost, podle § 13 odst. 3 cit. zákona. Žádosti žalobce o finanční náhradu z 10. října a z 15. listopadu 1994 prý však byly opožděné. Lhůta určená v § 13 odst. 3 cit. zákona totiž v době podání žádostí již uplynula a žalovaný se této skutečnosti výslovně dovolal. ,,Pro otázku lhůt" k uplatnění nároků podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zejména ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., připustil odvolací soud dovolání, o němž rozhoduje Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud ve svém návrhu poukázal na stávající znění § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož ,,písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci". Uplatnění první z uvedených lhůt prý předpokládá situaci, v níž mezi spornými stranami není pochyb o nemožnosti vydání věci a kdy není důvodu domáhat se nejprve žalobou jejich vydání. Druhá lhůta svědčí těm oprávněným, kteří dali přednost požadavku na vydání věci a jejichž návrh byl zamítnut nikoli z důvodů tkvících ve zmeškání propadné lhůty či nesplnění kritérií vymezujících je jako oprávněné osoby. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky zakotvená v § 3 zákona č. 87/1991 Sb. určující i pojem oprávněné osoby podle § 19 odst. 1 cit. zákona. Protože však k vypuštění protiústavní podmínky trvalého pobytu na území České republiky došlo citovaným nálezem až k 1. listopadu 1994, bylo osobám, jež tuto podmínku před uvedeným datem nesplňovaly, znemožněno uplatnit své nároky ve lhůtě, jejíž počátek se v § 13 odst. 3 cit. zákona odvíjí od ,,účinnosti zákona". Toto ustanovení zůstalo předmětným nálezem nedotčeno, takže k využití jednoroční lhůty nemohly oprávněné osoby bydlící mimo území České republiky přistoupit ani po 1. listopadu 1994. Nejvyšší soud proto zastává názor, že tam, kde nelze uvažovat o vydání věci, není možno po oprávněných osobách ,,popsaného druhu" spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt v ustanovení § 13 odst. 3 cit. zákona -- k čemuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob -- nahrazovaly po 1. listopadu 1994 vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že zamítavý rozsudek jim umožní požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt, s nimiž citované ustanovení počítá.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů navrhl část ustanovení § 13 odst. 3 cit. zákona, ve slovech ,,ode dne účinnosti tohoto zákona"" zrušit, neboť se domnívá, že je v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Nejvyšší soud odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, v němž se konstatuje, že ,,pokud je existence práva spojena se lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění". V daném případě prý lze rovněž převzít argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu č. 164/1994 Sb., protože běh lhůty určené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se od charakteru lhůt uvedených v § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona liší jen tím, že zde není vyjádřena její prekluzivní povaha, leč žalovaný může za popsané situace úspěšně namítnout promlčení nároku.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. října 1997 sp. zn. Pl. ÚS 26/97 byl jako nepřípustný odmítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 2 na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech ,,ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavní soud již v téže věci pod sp. zn. Pl. ÚS 24/97 jednal [§ 35 odst. 2, § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb.].
K uvedenému návrhu Nejvyššího soudu se vyjádřili účastník řízení -- Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a vedlejší účastník -- Obvodní soud pro Prahu 2, jehož procesní postavení se opírá o ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. požádal Ústavní soud o vyjádření i Ministerstvo financí.
Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že návrh Nejvyššího soudu je opodstatněný. Dne 1. července 1994 sice nabyl účinnosti zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., avšak tento zákon žádným způsobem neřešil lhůtu stanovenou v § 13 odst. 3, takže oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. neměly možnost podat žádost podle § 13 odst. 2 tohoto zákona. Poslanecká sněmovna dodala, že zákon č. 87/1991 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor v době přijímání tohoto zákona jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je ústavně konformní a odpovídá rovněž mezinárodním zvyklostem. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako vedlejší účastník se s návrhem na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ztotožnil.
Ministr financí ve svém vyjádření uvedl, že nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ,,v důsledku zřejmého nedopatření -- opomenutí v poslaneckém návrhu". Předmětný nález proto při dosud platném znění uvedeného § 13 odst. 3 neumožňuje nově oprávněným osobám včasné a tedy i úspěšné uplatnění nároku na finanční náhradu, neboť stanovená lhůta uplynula v době, kdy občanům bez trvalého pobytu v České republice tento restituční zákon postavení oprávněných osob nepřiznával. Druhá z obou lhůt (tj. ,,do jednoho roku" ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci) se prý týká pouze náhrad za nemovitosti, neboť u náhrad za propadlé movité věci v paušální částce 60000 Kč není rozhodné, zda věci byly částečně nebo i zcela vydány či nikoliv. Ministerstvo financí tedy při respektování dosud platného znění ustanovení § 13 odst. 3 nemohlo žádostem podaným mimo zákonem stanovenou lhůtu vyhovět a z téhož důvodu byly zamítány i následující soudní žaloby.
Ministr financí považuje návrh Nejvyššího soudu -- se zřetelem na citovaný nález Ústavního soudu, který se týkal vypuštění částí ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. -- za důvodný. Doporučuje však v odůvodnění nálezu vyslovit, že po zrušení příslušného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. počíná v něm uvedená jednoroční lhůta běžet dnem vykonatelnosti nálezu a že tento nález nelze aplikovat zpětně.
II. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny formální předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru bylo ze zprávy o 13. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů (VI. volební období, 3. část, str. 905 a 906) a ze zprávy o 6. schůzi Sněmovny národů (VI. volební období, 21. února 1991, str. 28) zjištěno, že dne 21. února 1991 byl zákon o mimosoudních rehabilitacích schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění, a to 86 poslanci ve Sněmovně lidu (přičemž proti bylo 25 poslanců a 13 poslanců se zdrželo hlasování) a 96 poslanci ve Sněmovně národů (přičemž proti bylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželo hlasování). Poté byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Uvedený zákon byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 zákona č. 182/1993 Sb.). To konstatoval již nález Ústavního soudu vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94).
III. Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následující stanovisko:
Již v odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavní soud uvedl, že podmínka trvalého pobytu, původně zakotvená v ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vytvářela nerovnost mezi oprávněnými osobami a z tohoto důvodu byla zrušena. Protože však fyzické osoby, které jsou občany České republiky a nemají na jejím území trvalý pobyt, by nemohly své nároky s úspěchem uplatnit, neboť ty uplynutím zákonné lhůty zanikly, zrušil Ústavní soud citovaným nálezem rovněž část ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to slova ,,ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť pouze tímto způsobem bylo umožněno občanům, jejichž nárok založil teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas. Zároveň Ústavní soud uvedl, že lhůta podle ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená lhůta se však týkala jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tj. které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky), již tento nález zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky) splňovaly a pouze svůj nárok neuplatnily včas.
Rovněž v posuzované věci -- která s citovaným nálezem Ústavního soudu v podstatě koresponduje -- Ústavní soud shledal, že návrh na zrušení slov ,,ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/ /1991 Sb. je důvodný, neboť nynější znění citovaného ustanovení -- vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty -- vylučuje osoby, které mají trvalý pobyt mimo území České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu. Nejvyšší soud správně dovodil, že citované ustanovení zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1. listopadu 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy -- ve srovnání s jinými oprávněnými osobami -- protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení. Ústavní soud se rovněž zto-tožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.
Proto Ústavní soud -- ve shodě s návrhem Nejvyššího soudu -- dospěl k závěru, že ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ve slovech ,,ode dne účinnosti tohoto zákona" v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny.
Z toho důvodu Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu na zrušení slov ,,ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyhověl a citovanou část tohoto ustanovení dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by bylo třeba jeho vykonatelnost odložit na dobu pozdější, neboť jde o postup výjimečný, pro jehož použití není v posuzované věci důvodu.
Ústavní soud dodává -- stejně jako v nálezu ze dne 12. července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) -- že lhůta uvedená v § 13 odst. 3 cit. zákona počíná běžet dnem vykonatelnosti tohoto nálezu, tedy dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, neboť jinak by v dané věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadené části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nebyla garantována.
Pro úplnost Ústavní soud rovněž poukazuje na ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož ,,ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat". Jde o rozhodnutí, která byla vydána mimo oblast trestního řízení.
Předseda Ústavního soudu:
Práva za uvedení odlišného stanoviska v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využil soudce JUDr. Pavel Varvařovský.
