282

NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky


      Ústavní soud rozhodl dne 14. října 1998 v plénu o návrhu E. E. na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb.
takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I.

      E. E. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 288/ /97, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. května 1997 sp. zn. 3 T 75/96. Tímto rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 uznal navrhovatelku vinnou trestným činem přijímání úplatku podle ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona, jehož se dopustila tím, že v přesně nezjištěné době od počátku roku 1994 do června 1994 v Praze v kancelářích firmy Realit Real servis v nebytových prostorách v bazaru svědka J. M. a jinde požadovala pod příslibem, že zařídí u majetkové komise Obvodního úřadu Městské části Praha 2 nezvýšení nájemného v těchto prostorách, od J. M. a L. P. úplatek, který pak skutečně přijala ve formě zlatého řetízku a který vrátila poté, kdy L. P. ověřovala u starosty Městské části Praha 2 postup při zvyšování nájemného u nebytových prostor. Za tento trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu tří let.

      Proti uvedenému rozsudku podala navrhovatelka odvolání, které Městský soud v Praze usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

      Navrhovatelka nesouhlasila s provedenými důkazy a s jejich právním hodnocením oběma soudy. Protože toto hodnocení podle jejího názoru souvisí s širokou a neurčitou formulací ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona, spojila navrhovatelka se svojí ústavní stížností návrh na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona. Jeho uplatněním -- podle názoru navrhovatelky -- nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

      Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh splňuje všechny předpoklady ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení části zákona podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto dle § 78 odst. 1 cit. zákona řízení přerušil a usnesením ze dne 4. března 1998 postoupil návrh na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky za použití § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť Městský soud v Praze opřel své rozhodnutí o napadené ustanovení zákona.

      V odůvodnění svého návrhu na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona navrhovatelka poukázala na existující judikaturu, která se zabývá přijímáním úplatku podle § 160 odst. 2 trestního zákona, podle něhož se tohoto trestného činu dopouští ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu úplatek žádá. Uvedla, že tato judikatura pocházející převážně z dřívějšího období pod obstaráváním věcí obecného zájmu rozumí nejen rozhodovací činnost, ale i jinou činnost, která souvisí s plněním společensky významných úkolů (např. přípravu podkladů pro rozhodnutí). Stěžovatelka cituje stanovisko z publikace Novotný, Dolenský, Valo, Vokoun: Trestní právo hmotné -- zvláštní část, podle něhož platná úprava trestných činů záležejících v úplatkářství je výrazně poznamenána minulostí, kdy totalitní stát značně etatizoval naši společnost a její ekonomiku, vytvořil trvalou převahu poptávky nad nabídkou, čímž vznikly pro korupci ty nejpříznivější podmínky. Vzniklou situaci stát řešil především represivními prostředky, jejichž širokou aplikaci měly umožnit zákonné formulace skutkových podstat těchto trestných činů, zejména velmi neurčitá formulace v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Dle tohoto stanoviska bude nutno v budoucnu omezit trestnost na případy pravého úplatkářství, kdy jde o úplatek hlavně v souvislosti s rozhodováním věcí veřejných.

      Formulace ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona je dle názoru navrhovatelky velmi obecná a široká a lze si pod ní představit celou řadu různých jednání. Vzhledem k tomu, že každé společenské zřízení pohlíží odlišně na jednotlivé společenské děje a procesy, to, co bylo obstaráváním věcí obecného zájmu za doby společenských vztahů minulých, není totožné s dnešním pojetím.

      Protiústavnost napadeného ustanovení trestního zákona spatřuje navrhovatelka zejména v tom, že zatímco pojem ,,veřejný činitel" zákon formuluje poměrně precizně v ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona, definici pojmu ,,v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu" zákon zcela pomíjí. Podle názoru navrhovatelky jde o zásadní problém, neboť tato skutečnost vede ve svém důsledku k nesprávným závěrům obecných soudů a k omezení osobní svobody občanů, kteří by neměli být postihováni trestní represí v případech aktivního výkonu své podnikatelské činnosti. Je přesvědčena, že se tak narušuje právní jistota občana, který nemůže objektivně a spolehlivě předpokládat, že jeho úkony při vlastní podnikatelské činnosti, a tím při realizaci ústavně zaručeného práva podnikat, nebudou z důvodu blíže neurčeného střetu podnikatelské činnosti s právem veřejným, například ze strany orgánů činných v trestním řízení, hodnoceny jinak, než je sám občan zamýšlel a jak je obsahově uskutečnil.

      Navrhovatelka považuje za nevhodné, aby vymezení pojmu ,,obstarávání věcí obecného zájmu", popřípadě ,,v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu" bylo ponecháno judikatuře, navíc pocházející většinou z doby totalitního systému. Podle názoru navrhovatelky se při její činnosti jedná o výkon jejího osobního práva podnikat, konkrétně provádět správu části nemovitostí na základě obchodní smlouvy, a v jejím rámci pak jde o uzavření či neuzavření nájemní smlouvy s tím či oním pronajímatelem, přičemž jeho výběr je předmětem svobodného rozhodování v oblasti civilního práva.

      Navrhovatelka dále uvedla, že podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") stanoví jen zákon, které jednání je trestným činem. Podle současné úpravy však to, co je obsahem jednání ve smyslu trestního práva, určuje, definuje a konkretizuje pouze judikatura obecných soudů, a nikoli zákon sám, takže lze o obsahu pojmu ,,v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu" pochybovat. V tom, že byla uznána vinnou spácháním trestného činu žádání úplatku v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, ačkoli šlo o její podnikatelskou činnost (správu nemovitostí), navrhovatelka spatřuje přímou vazbu na napadené ustanovení.

      Navrhovatelka zastává názor, že skutkové podstaty trestných činů musí být formulovány tak, aby byly zřetelné, předvídatelné, určité a aby poskytovaly veškerou dostupnou právní jistotu pro každého občana. Tvrdí, že v případě ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona byla uvedená pravidla porušena, takže aplikací napadeného ustanovení bylo porušeno její ústavní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a to zejména tím, že činnost, která je projevem jejího práva podnikat, byla obsahově hodnocena obecnými soudy jako obstarávání věcí obecného zájmu. Dále namítá porušení čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a konečně čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které garantují právo na spravedlivý proces.

      Závěrem navrhovatelka uvedla, že ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona je v rozporu s Ústavou a Lis-tinou, neboť jde o pojem neurčitý, který není zákonem vymezen tak, aby o něm v souvislosti s trestním stíháním nebylo důvodných pochybností. Navrhovatelka tvrdí, že při spáchání předmětného trestného činu musí jít o činnost soustavnou a veřejně významnou s širším dopadem na společnost a že podnikatel při své podnikatelské činnosti vykonávané na základě živnostenského listu a podle obchodní smlouvy věci obecného zájmu ve smyslu trestního zákona obstarávat nemůže.

      Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona uvedl, že toto ustanovení je součástí trestního zákona v nezměněné podobě již od ro- ku 1961, a cituje z důvodové zprávy, podle níž úplatkářství podrývá důvěru občanů k státním a hospodářským orgánům, a proto je třeba úplatkářství stíhat, nejen týká-li se veřejných činitelů, nýbrž i těch, kdo obstarávají věci obecného zájmu. Dosavadní téměř čtyřicetiletá praxe při aplikaci tohoto ustanovení, stále rostoucí počet odsouzených za tento trestný čin i ustálený výklad pojmů obsažených v tomto ustanovení svědčí o tom, že § 160 odst. 2 trestního zákona je účinnou, jasnou a nepostradatelnou součástí tohoto zákona. O potřebě zachovat postih trestného činu úplatkářství svědčí i Úmluva Evropské unie o boji proti korupci, která ukládá provést členským státům taková opatření, aby svými příslušnými právními předpisy postihovaly přijímání úplatků jako trestný čin. Obdobně pojímá trestnost přijímání úplatků též připravovaná úmluva Rady Evropy proti úplatkářství, která by se neměla omezovat pouze na trestní postih veřejných činitelů (úředníků), ale též na oblast soukromého sektoru.

      Na základě těchto skutečností je ve vyjádření uveden závěr, že ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona by mělo být zachováno.

II.

      Po posouzení návrhu navrhovatelky na zrušení ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona dospěl Ústavní soud k zamítavému stanovisku.

      Ústavní soud se zabýval hodnocením formy i obsahu ustanovení o přijímání úplatku v § 160 trestního zákona, jakož i významem právní úpravy trestného činu úplatkářství a významem postihu této trestné činnosti z hlediska celospolečenského. Právní úpravu úplatkářství v oddílu třetím hlavy třetí zvláštní části trestního zákona je třeba posuzovat jako celek. Trestní zákon hovoří jednak o přijímání úplatku, jednak o podplácení. Pokud jde o přijímání úplatku, bude podle § 160 odst. 1 trestního zákona potrestán, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek, podle § 160 odst. 2 trestního zákona bude potrestán, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, přičemž dle odstavce 3 se zvyšuje trestní sazba v případě, že se někdo této trestné činnosti dopustí jako veřejný činitel. Pokud jde o podplácení podle § 161 odst. 1 trestního zákona, dopustí se tohoto činu ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu úplatek poskytne, nabídne nebo slíbí, přičemž dle odstavce 2 se opět trestní sazba zvyšuje v případě, že se tohoto jednání dopustí veřejný činitel. Skutková podstata všech uvedených trestných činů tedy spočívá v tom, že někdo úplatek žádá, přijme, slíbí nebo poskytne v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Obstarávání věcí obecného zájmu je tedy základním předpokladem naplnění skutkové podstaty těchto trestných činů. Stěžovatelka však ve své argumentaci směřující ke zrušení napadeného ustanovení jde dále a tvrdí, že podnikatel při své podnikatelské činnosti vykonávané na základě živnostenského listu a podle uzavřené obchodní smlouvy věci ,,obecného zájmu" vůbec obstarávat nemůže. Tím odděluje soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty do dvou izolovaných sfér a pomíjí i skutečnost, že zákon neomezuje úplatek pouze na bezprostřední obstarávání věcí obecného zájmu, ale vztahuje tento pojem vůbec na činnosti podniknuté v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Užití vlivu na majetkovou komisi, která je poradním orgánem rady Městské části Praha 2, k tomu, aby nebylo zvýšeno stěžovatelce nájemné užívaného nebytového prostoru, je třeba chápat jako činnost podniknutou v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.

      Při posuzování výkladu tohoto pojmu lze souhlasit s námitkami navrhovatelky, že tento pojem není obsažen ve výkladových pravidlech § 89 trestního zákona a že obsah tohoto pojmu není zákonem vtělen do kategorizujícího výčtu náležitostí a je tudíž na soudech, aby provedly jeho výklad v jednotlivých případech, přičemž se mohou opřít o existující judikaturu, i když převážně z minulého období. Dle judikatury obecných soudů je obstarávání věcí veřejného zájmu činností, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, pokud se jedná o záležitosti obecného (veřejného) zájmu. Lze souhlasit s tím, že výklad tohoto pojmu různými soudy může vytvářet dojem, že není jednotný, neboť zákon neposkytuje žádnou definici konkrétních pojmových znaků pro jeho posouzení, a rovněž lze souhlasit i s tím, že zcela jednoznačný obsah tohoto pojmu v zákoně by přispěl k právní jistotě podnikatelů. Na druhé straně je zřejmé, že úplatkářství jako takové a v souvislosti s tím i způsob vyžadování úplatků a jejich povaha mohou mít i v podmínkách tržního hospodářství natolik rozmanitou podobu, že pokus o jejich ještě bližší definici by mohl znamenat takové pojmové omezení, jež by nepostihlo všechny myslitelné formy této trestné činnosti. Složitost života společnosti vylučuje schopnost objektivně (v zákonech) formulovaného práva postihnout svými výčty a definicemi veškerou variabilitu jeho projevů. Proto v této souvislosti vystupuje do popředí právě úloha soudů při interpretaci tohoto pojmu a při jeho aplikaci na jednotlivé případy.

      Navrhovatelka pokládá pojem ,,obstarávání věcí obecného zájmu" za relikt ,,starého režimu" a jeho etatis-tických tendencí, protože není v zákoně bezprostředně spojen s činností přesně definovaného subjektu ,,veřejného činitele". Veřejný činitel však není trestním zákonem pominut. Dopustí-li se této činnosti, jedná se o přitěžující okolnost dle § 160 odst. 3 trestního zákona. Ve skutečnosti se v tomto ohledu naše dosavadní úprava neliší od úpravy zemí Evropské unie. Německý trestní zákon např. v § 331 odst. 1 definuje subjekt přijímající nebo požadující úplatek jako ,,nositele úřední funkce nebo osobu vázanou zvláštními povinnostmi vůči veřejné správě".

      Také v České republice má zvláštní povinnosti a závazky vůči veřejné správě nepochybně nejen veřejný činitel, ale i ten, kdo na základě smlouvy s městskou částí přejímá úkol obstarávat v zájmu obce správu věcí, jež obci patří. Tato okolnost je v našem trestním zákoně vyjádřena právě slovy ,,v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu". V zájmu obce byl pak sotva příslib zařídit nezvýšení nájemného, když obec přistupovala celkově k jeho zvyšování.

      Je třeba dodat, že navrhovatelka nežádá zrušení postihu za úplatkářství v trestním zákoně vůbec, ale pouze zrušení jednoho konkrétního ustanovení, a tvrdí, že by mělo být nahrazeno výstižnější formulací. Vzhledem k takto formulovanému návrhu a k tomu, co již bylo uvedeno, Ústavní soud zvážil následky zrušení předmětného ustanovení v trestním zákoně. Dospěl při tom k závěru, že zrušením pouze druhého odstavce § 160 trestního zákona by nebyl řešen problém formulace a výkladu pojmu ,,obstarávání věcí obecného zájmu", neboť ostatní ustanovení by v trestním zákoně zůstala nedotčena. Ze zákona by pouze vypadla jedna skutková podstata trestného činu přijímání úplatku, což by v praxi vedlo k paradoxní situaci, protože by sice bylo trestné jednání, kdy někdo přijme nebo si dá slíbit úplatek, ale nebylo by trestné, pokud by někdo úplatek žádal. Je tedy nepochybné, že ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona nelze vytrhnout z kontextu ustanovení § 160 trestního zákona a zrušit pouze toto ustanovení.

      Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadené ustanovení trestního zákona je v rozporu se základními právy dle Listiny a s čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak to namítá navrhovatelka. Dospěl k závěru, že dikce napadeného ustanovení není v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2, s čl. 26 odst. 1, s čl. 39 ani s čl. 36 Listiny, neboť práva zde stanovená neporušuje ani žádným způsobem neomezuje. Je sice třeba připustit, že nesprávná aplikace předmětného ustanovení obecnými soudy by mohla vést k porušení uvedených práv, avšak takovou situaci je třeba řešit případ od případu. To ostatně platí obecně pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Proto nelze učinit z formulace zákonného textu zástupný problém pro případy eventuální chybné kvalifikace a interpretace jeho ustanovení tím či oním soudem, neboť i znění zákona musí být z dobrých důvodů formulováno natolik široce, aby postihlo všechny možné varianty trestného činu.

      Jinou otázkou v daném případě je, zda postup obecných soudů při provádění a hodnocení provedených důkazů, právním posouzení jednání navrhovatelky a při aplikaci napadeného ustanovení vedl k porušení základních práv navrhovatelky, jak to uvádí v ústavní stížnosti. Touto otázkou se Ústavní soud v tomto řízení o návrhu na zrušení § 160 odst. 2 trestního zákona nezabýval, neboť to bude předmětem řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky.

      Závěrem lze shrnout, že na základě uvedených skutečností Ústavní soud neshledal rozpor ustanovení § 160 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. s Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.

Předseda Ústavního soudu:

v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda