Nález Ústavního soudu Jménem České republiky
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2001 v plénu o návrhu JUDr. F. P. na zrušení slov ,,advokátů a" v § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
Dne 24. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost JUDr. F. P., zastoupeného advokátkou JUDr. H. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, spolu s níž byl podán návrh na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o advokacii"), a to v rozsahu slov ,,advokátů a", pro jeho rozpor s čl. 10 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., (dále jen ,,Listina"), jakož i pro rozpor s právem spočívajícím v tom, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat.
Druhý senát Ústavního soudu usnesením z 20. 6. 2000 čj. II. ÚS 46/2000-13 přerušil řízení o stížnosti a návrh na zrušení ustanovení zákona postoupil plénu.
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 10. 1999 čj. 38 Ca 357/98-40 byla zamítnuta navrhovatelova žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory (dále jen ,,ČAK") z 8. 9. 1998 sp. zn. K 147/97.
Kárný senát Kárné komise ČAK svým rozhodnutím z 10. 4. 1998 sp. zn. K 147/97 uložil navrhovateli pokutu ve výši 5 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací senát ČAK zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti konečnému rozhodnutí orgánu ČAK brojil navrhovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl.
Obecný soud tím, že podle názoru navrhovatele aplikoval v řízení o správní žalobě ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii, porušil ústavní právo zakotvené v čl. 10 Listiny, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, u Městského soudu v Praze navrhl, aby Ústavnímu soudu byla předložena k posouzení ústavnost § 46 odst. 4 zákona o advokacii, což bylo odmítnuto proto, že otázka použití tohoto zákonného ustanovení nebyla předmětem řízení před obecným soudem. Přípisem od ČAK z 27. 6. 1997, který předložil navrhovatel, byl navrhovatel požádán o poskytnutí klientského spisu k dispozici ČAK. I když tu nebyl uveden paragraf, na základě něhož se tak stalo, je zřejmé podle názoru navrhovatele, že se jednalo o postup právě podle § 46 odst. 4 zákona o advokacii. Uvedený předpis byl tedy ve věci uplatněn.
Za těchto okolností bylo povinností obecného soudu postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,o. s. ř. "), tj. řízení přerušit a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části citovaného zákonného ustanovení. Sám soud měl totiž dojít k závěru, že citované ustanovení zákona o advokacii, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, je v rozporu s Listinou.
Za rozhodující z hlediska svého návrhu plénu, to vedle zdůraznění, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat, považuje navrhovatel právo na ochranu informací od klienta, spadající pod čl. 10 Listiny, s nímž je proto v rozporu citované ustanovení zákona o advokacii, a to v rozsahu slov ,,advokátů a". Jde o to, že napadené zákonné ustanovení umožňuje předkládání klientského spisu jiným osobám, než je pouze konkrétní advokát, jemuž byly určité důvěrné informace jeho klientem sděleny a ve spisu uchovány.
Za ústavní by navrhovatel považoval takovou úpravu, která by umožňovala vydání klientského spisu, resp. jeho části jen se souhlasem klienta. Dosavadní úprava ale umožňuje, aby s ohledem na prošetřování konkrétní kauzy mezi advokátem a jeho klientem, byly důvěrné údaje klienta zpřístupněny blíže neurčenému a neznámému okruhu dalších osob.
Navrhuje proto, aby ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii v rozsahu slov ,,advokátů a" bylo zrušeno pro jeho rozpor s čl. 10 Listiny. Bude věcí legislativy, jaké řešení posléze zvolí, aby bylo v souladu s Ústavou České republiky (dále jen ,,Ústava").
Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon") vyžádal, přichází z povahy věci v úvahu jen vyjádření Poslanecké sněmovny.
Její předseda k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii je podmínkou toho, aby kontrolní rada ČAK mohla plnit úkoly, které jí citovaný zákon ukládá, tzn. dohled nad dodržováním zákona o advokacii a stavovských předpisů advokáty a jinými orgány ČAK. Vedle obecných povinností, které advokátům ukládá zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, vztahuje se na ně i povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o nichž se dozví v souvislosti s poskytováním právních služeb podle § 21 zákona o advokacii. Na členy orgánů ČAK a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby, které se účastní kárného řízení, se povinnost mlčenlivosti rovněž vztahuje, a to ve zcela totožném rozsahu. Proto se zástupce účastníka domnívá, že napadené ustanovení zákona o advokacii, v části věty za středníkem vyjádřené slovy ,,advokátů a", není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Za tohoto stavu věci konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.
Právní zástupce navrhovatele v replice na stanovisko účastníka předně konstatuje, že předložením spisu dává advokát k dispozici podklady, které ho mohou usvědčit. Tak sám opatřuje důkazy pro své obvinění, a to nejen pro kárné provinění, nýbrž i pro trestný čin. Za významnější však stěžovatel považuje tu skutečnost, že něco podobného se může přihodit jeho klientovi. Povinnost mlčenlivosti uložená advokátům, orgánům advokacie a jejich zaměstnancům, na niž vyjádření účastníka poukazuje, není dostatečnou zárukou, aby k takovým následkům nedošlo. Je tomu tak proto, že zákon nevymezuje způsob, jakým má být klientský spis předložen. Vzhledem k tomu jej určují orgány advokacie (viz Bulletin advokacie č. 1/99, s. 79 a násl.). Má-li být podle toho spis zaslán poštou, může se při přepravě ztratit a dostat se do rukou komukoliv. Ani po předložení spisu orgánům ČAK není upraveno, jakým způsobem má být zabezpečen proti nežádoucí manipulaci s ním. Z dopisu přiloženého k replice stěžovatele vyplývá, že jej má u sebe člen kárného senátu. V souvislosti se soudním řízením (o správní žalobě) může klientský spis opustit sféru advokacie. Zjistí-li z něho správní soud okolnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, může to vést k trestnímu postihu advokáta nebo klienta, protože soud povinností mlčenlivosti uloženou zákonem o advokacii vázán není. Vedle uvedených trestněprávních aspektů nelze přehlédnout, že ve spise jsou osobní citlivé údaje o klientovi chráněné zákonem č. 101/2000 Sb. Naznačené důsledky mohou nastat proti vůli klienta, neboť stížnost na advokáta může podat protistrana či někdo další, přičemž on musí klientský spis předložit. V závěru repliky navrhovatele se konstatuje, že není možno nevidět kvalitativní rozdíl mezi informacemi, které má advokát od klienta, a jinými údaji, tj. dokumenty advokacie, oběma obsaženými v klientském spise. Proto nemůže platit stejný režim pro kontrolu advokáta a ČAK, jak to činí napadený zákon.
Ústavní soud vyžádal podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona vyjádření k návrhu též od Ministerstva spravedlnosti.
Jeho legislativní odbor v prvé řadě uvedl, že v § 74 zákona požadovaný vztah podané ústavní stížnosti a návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení z návrhu stěžovatele nelze jednoznačně dovodit. Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti má dále za to, že vyžádání spisu advokáta obsahujícího určité údaje o osobě klienta nelze posuzovat jako případný zásah do ústavně zaručených práv osoby advokáta, ale naopak tohoto klienta. Proto, i pokud by se v postupu ČAK jednalo o aplikaci § 46 odst. 4 zákona o advokacii, nepředstavovalo by to vůči advokátovi přímý zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Vztahu mezi advokátem a klientem se podle názoru Ministerstva spravedlnosti dotýká především odstavec 3 čl. 10 Listiny. Zde uvedené právo by mělo především chránit klienta před neoprávněným zveřejněním nebo zneužitím osobních údajů, které poskytl advokátovi a které jsou vedeny ve spise. Vyjádření v této souvislosti odkazuje na § 21 zákona o advokacii ukládající povinnost mlčenlivosti advokátovi ve vztahu ke klientovi. Pro případ kárného řízení zákon o advokacii ukládá povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu i advokátům -- členům orgánů ČAK a jejím zaměstnancům, jakož i dalším osobám, které se účastní kárného řízení. Zákonem o advokacii je proto tímto způsobem dostatečně chráněno v čl. 10 Listiny ústavně zaručené právo.
V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda zákon o advokacii, v němž je napadené ustanovení obsaženo, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisecké zprávy z jejích schůzí, na nichž byla předmětná právní úprava projednána a přijata.
Z těsnopisecké zprávy ze 40. schůze Poslanecké sněmovny, konané dne 13. 3. 1996 Ústavní soud zjistil, že návrh na vydání zákona o advokacii byl na závěr třetího čtení přijat poměrem hlasů 81 pro, 10 proti. Zákon o advokacii tak byl vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a posléze podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.
V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona.
Ústavní soud proto zkoumal podstatu ústavní stížnosti -- tj., zda osoba stěžovatele je přímo dotčena v jeho ústavně zaručeném právu, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat -- z pohledu napadeného zákonného ustanovení.
Zákonné ustanovení (§ 46 odst. 4), jehož část je navržena ke zrušení, zní:
,,(4) Kontrolní radě přísluší dohlížet na dodržování tohoto zákona a stavovských předpisů jinými orgány Komory a advokáty; členům kontrolní rady musí být umožněn přístup ke všem písemnostem, jakož i jiným dokumentům advokátů a Komory.".
Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci shromáždil, je třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu o advokacii.
Vzhledem k tomu, že zpráva se napadenou částí předmětného zákona jmenovitě nezabývá, nebylo zjištěno nic, co by do věci mohlo vnést jasno. Ani novela zákona o advokacii, zákon č. 210/1999 Sb., a důvodová zpráva k němu, se ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii nedotkly.
Ústavní záruky práva občana spočívajícího v tom, že není povinen usvědčovat sebe sama, je zapotřebí hledat především v Listině.
Z tohoto hlediska je namístě připomenout ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny, které stanoví, že každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a zároveň obviněného, který ze zákona [§ 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,tr. ř.")] povinnost vypovídat nemá, to na rozdíl např. od svědků, jichž se především čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká.
Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění výpovědí lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není občan povinen proti sobě poskytovat.
V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl. 40 odst. 2 Listiny, zakotvujícím presumpci neviny. Z této zásady plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakládající přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění.
Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit neexistenci povinnosti k sebeobvinění z čl. 40 odst. 3 Listiny, kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem.
Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb. (dále jen ,,Úmluva"), je potřeba se opírat o čl. 6 odst. 2 (presumpce neviny), odst. 3 písm. c) (právo osobní obhajoby).
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. (dále jen ,,Pakt") hovoří o presumpci neviny v čl. 14 odst. 2. Čl. 14 odst. 3 písm. g) potom výslovně konstatuje, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
Uvedená ustanovení ústavněprávní povahy týkající se práv osoby trestně obviněné musela být citována proto, že stěžovatel, jakožto ,,kárně obviněný" (§ 33 odst. 1 zákona o advokacii), má analogické postavení právě jako ,,trestně obviněný" (§ 35e odst. 2 zákona o advokacii).
Návrhem na zrušení napadené ustanovení zákona o advokacii je svou povahou obdobné zajišťovacímu institutu ,,povinnosti k vydání věci" ve smyslu § 78 tr. ř., jež zavazuje každého, tedy i obviněného.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou předložit, a to je reálné zejména u obviněného, který tak zřejmě učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což v praxi bude spíše výjimečné, a ani nebude nutno postupovat podle odstavce 2 citovaného ustanovení, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc doličnou předložit.
Půjde-li však o věc, kterou pro účely trestního řízení bude nutno zajistit, což je patrně ve většině případů, a obviněný ji dobrovolně nevydá (nesplní ediční povinnost), může mu být odňata. Tu se však uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 tr. ř., a sice odnětí věci.
Přitom takovéto ,,odnětí věci" nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má z tohoto hlediska stejnou povahu, jako jiné zajišťovací úkony podle trestního řádu, aplikované bez ohledu, resp. proti vůli obviněného (srov. např. ,,Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky", § 79a tr. ř., ,,Domovní a osobní prohlídka", § 82, 84 a 85 tr. ř. apod.).
V těchto případech nejde o donucování obviněného k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění věcných důkazů byť proti vůli obviněného. Provedení takovýchto úkonů proti vůli obviněného v rozporu s Ústavou není.
Kdyby přesto měla být ústavnost chápána takto široce, koneckonců by se tím paralyzovalo trestní řízení, tedy získávání důkazů a jejich provádění v jeho průběhu.
S napadeným ustanovením zákona o advokacii srovnatelné trestněprocesní zajišťovací úkony obsahují tedy v sobě pojistky ústavnosti, resp. jejich ústavně konformním výkladem lze ústavnost zachovat, což platí zejména pro § 78 odst. 1 tr. ř.
Pojistku stejného typu v návaznosti na § 46 odst. 4 zákona o advokacii, k textu za středníkem, nabízí podle názoru Ústavního soudu ustanovení § 33 odst. 5 a 6 zákona o advokacii.
Podle odstavce 5 má kárně obviněný mimo jiné právo navrhovat důkazy, které by měly být provedeny. Je logické, že potom není povinen poskytovat proti sobě důkazy jej usvědčující, ledaže tak učiní dobrovolně.
Neučiní-li tak, nevydá-li tedy dobrovolně např. klientský spis, měl by kárný orgán ČAK postupovat podpůrně podle odstavce 6, kde stojí: ,,... jiné důkazy lze provádět jen tehdy, jsou-li dobrovolně poskytnuty. Důkazy, které nelze takto provést, provede na dožádání Komory a na její náklady soud; ...". Praxe je ovšem v tomto ohledu jiná, neboť zmíněný orgán uvedenou cestou klientské spisy údajně nevyžaduje, ale nesplnění povinnosti vydat spis je kvalifikováno a postiženo jako samostatné kárné provinění.
Vzhledem k podpůrné aplikaci trestního řádu v řízení kárném (§ 35e odst. 2 zákona o advokacii) by to měl být soud, jakožto orgán činný v trestním řízení, který by v případě, že kárně obviněný advokát odmítne předložit nebo vydat klientský spis, zřejmě postupoval přiměřeně podle § 78 a 79 tr. ř., jejichž ústavnost, resp. i ústavní výklad a aplikace z hlediska sebeobviňování a donucování k němu byly rozebrány výše. Přitom by měl respektovat uvedené závěry stran výkladu nejen podpůrně aplikovaného trestního řádu, ale i přímo napadeného ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii, neměl-li by se dostat do kolize s Ústavou. Jinými slovy řečeno, musel by respektovat požadavek výkladu zákona, tedy výkladu jen ústavně konformního (viz nález pléna Ústavního soudu č. 186/1997 Sb.).
Při takovéto přiměřené aplikaci § 78 tr. ř. by musel být brán v úvahu i jeho odstavec 2, podle něhož předkládací ani ediční povinnost ve smyslu odstavce 1 nemá ten, kdo by měl předložit nebo vydat listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu (§ 99 tr. ř.).
Ve vztahu ke kárně obviněnému advokátovi by šlo o zákaz podle odstavce 2 naposledy citovaného ustanovení, tj. z důvodu respektování povinnosti mlčenlivosti uložené mu v § 21 zákona o advokacii. Totéž ustanovení však ve svém odstavci 6 stanoví výjimku v tom směru, že povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat v kárném řízení, jakož i vůči advokátovi, který byl pověřen předsedou kontrolní rady provedením přípravných úkonů k prověření, zda došlo ke kárnému provinění (§ 33 odst. 3 a § 46 odst. 4 za středníkem zákona o advokacii).
Přiměřené použití trestního řádu (§ 78) právě v takovýchto případech by mělo spočívat v tom, že zmíněná nemožnost dovolávat se povinnosti mlčenlivosti právě v kárném řízení vylučuje v tomto kontextu použití § 99 odst. 2 tr. ř., a v důsledku toho i § 78 odst. 2 tr. ř. Jinak vyjádřeno, příslušný soud by za této situace měl trvat na splnění ediční povinnosti kárně obviněným advokátem. Jestliže by ji přesto nesplnil, a klientský spis by bylo nutné pro účely kárného řízení zajistit, což je prakticky téměř ve všech případech, postupoval by přiměřeně podle § 79 tr. ř. Pokud by ho potřeba zajistit nebylo, povinnost k pouhému jeho předložení ve smyslu § 78 odst. 1 tr. ř. by nebylo možné vynucovat žádným způsobem, z důvodů uvedených shora.
Posléze by dožádaný soud takto opatřený listinný důkaz provedl pro účely kárného řízení.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že by si měl být přitom vědom role, v níž tu vystupuje: nebyl by totiž orgánem činným v trestním řízení, nýbrž orgánem působícím v kárném řízení vedeném proti advokátovi, v dané věci z podnětu klienta. Z toho by pro něj mimo jiné např. vyplývalo, že doví-li se z klientského spisu, jímž provádí důkaz pro kárné řízení, že se klient dopustil trestného činu, nemohl by postupovat podle § 8 odst. 1 věty druhé tr. ř., nýbrž musel by respektovat ustanovení § 168 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě zákona č. 210/1999 Sb. (dále jen ,,tr. zák."). Podle prvého z nich, ,,Státní orgány jsou ... povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.". Podle ustanovení uvedeného jako druhé v pořadí ,,Oznamovací povinnosti nemá advokát nebo advokátní koncipient, který se dozví o spáchaném trestném činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe"; toto ustanovení nepochybně platí i pro kárné orgány ČAK, tedy i pro soud, který by byl činný na jejich dožádání podle § 33 odst. 6 a § 35e odst. 2 zákona o advokacii, jinak by totiž ztrácelo svůj smysl. Zjistil-li by dožádaný soud ze spisu, že trestného činu se dopustil naopak advokát, měl by postupovat stejně, jako kdyby toto zjištění učinil přímo kárný orgán ČAK (§ 168 odst. 1 a 2 tr. zák.).
Na těchto závěrech nic nemění oprávněné výtky v navrhovatelově replice, jež se týkají nedostatečné ochrany obíhajících klientských spisů z hlediska vyjevení jejich obsahu nepovolané osobě. Bude na ČAK, jak na uvedené skutečnosti zareaguje.
Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím, nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé.
S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru Ústavní soud návrh na zrušení části § 46 odst. 4 zákona o advokacii v rozsahu slov ,,advokátů a" podle § 82 odst. 1 zákona zamítl.
