Nález Ústavního soudu ze dne 2. června 1999 ve věci návrhu na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
151
Nález
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 1999 v plénu o návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, takto:
I. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, se zrušuje dnem 31. prosince 1999.
II. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Podáním ze dne 17. června 1998 a doplňujícím podáním ze dne 21. července 1998 předložil Okresní soud v Novém Jičíně podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, (dále jen „zákon o Ústavním soudu”) návrh na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, (dále jen „zákon o civilní službě”).
Z návrhu na zahájení řízení o zrušení části zákona vyplynulo, že v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně je trestně stíhán obžalovaný R. G. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Daného trestného činu se měl dopustit tím, že po osobním převzetí povolávacího rozkazu nenastoupil základní vojenskou službu ve stanovené lhůtě a ani později a tímto jednáním se chtěl jednou pro vždy výkonu vojenské služby vyhnout. Z důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé, že obžalovaný je ochoten vykonat civilní službu místo vojenské služby základní, pokud by mohl o její výkon požádat. Dříve výkon jak základní vojenské služby, tak civilní služby odmítal, protože to bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. V mezidobí však změnil své smýšlení potud, že výkon civilní služby se již s jeho svědomím slučuje. Obžalovaný je však odvedencem a 30denní lhůta pro odmítnutí vojenské služby v jeho případě již uplynula a v dané situaci již tedy nemůže učinit právně relevantní prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby a vykonat civilní službu, protože nemůže objektivně vyhovět podmínkám vyjádřeným v § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě.
Z čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) plyne, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením. Pro obžalovaného je v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením právě vykonání základní vojenské služby. Je ochoten vykonat civilní službu, avšak v jejím vykonání mu brání již zmiňovaná ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Do věku, než bude propuštěn z vojska, může tak být povoláván k výkonu základní vojenské služby, a pokud odmítne tuto službu vykonat z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení, může být dle navrhovatele opakovaně trestně stíhán. Z uvedených skutečností dovozoval navrhovatel rozpor § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě s čl. 15 odst. 3 Listiny, protože uvedené ustanovení zákona o civilní službě dostatečně neumožňuje využití základního ústavního práva o odmítnutí základní vojenské služby. Stanovená lhůta pro uskutečnění prohlášení o odmítnutí výkonu této služby je prý nepřiměřeně krátká a zákon o civilní službě nepamatuje na možnost navrácení této lhůty a také jinak neupravuje postup pro ty odvedence, kteří jsou ochotní vykonat civilní službu v době, kdy jim uplyne zákonem stanovená lhůta k učinění právně způsobilého prohlášení o odmítnutí základní vojenské služby, aby tak následně nebyli nuceni k jejímu výkonu.
Z pohledu trestního stíhání obžalovaného je pak posouzení uvedené otázky významné v tom, že účelem trestního řízení podle § 1 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné působit výchovně na občany v duchu důsledného zachování zákona a plnění povinnosti ve vztahu ke státu a společnosti. Je tedy i smyslem daného trestního řízení, aby obžalovaný byl veden ke splnění povinnosti stanovené mu zákonem, zvláště pokud na splnění této povinnosti má zájem.
Na základě výše uvedených úvah navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a to ke dni vydání nálezu.
II.
Podle § 69 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jako účastníka řízení.
Ta ve svém vyjádření uvedla, že důvodová zpráva k zákonu o civilní službě otázku přiměřenosti či nutnosti existence 30denní lhůty neřeší, omezuje se pouze na konstatování, že cílem zákona je mimo jiné znevýhodnění těch, kteří podávají prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby až po obdržení povolávacího příkazu nebo během výkonu služby. Poslanecká sněmovna dále připomíná, že navrhovatel opomenul skutečnost, že obsah práva na odepření výkonu vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny je nezbytné interpretovat v kontextu s čl. 9 Listiny, který jasně hovoří o tom, že za nucené práce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby. Navíc navrhovatel opomenul zmínit skutečnost, že česká právní úprava je v porovnání s úpravami ostatních zemí velmi liberální v tom, že nestanoví žádné ověřování či komisionální přezkoumávání žádosti o civilní službu, a tak vlastně o tom, zda vojenskou povinnost vykoná či nevykoná, rozhoduje občan sám. V tomto ohledu je třeba zmínit, že § 1 odst. 2 zákona o civilní službě dává definici organizace, u které je možné tuto službu vykonávat, tak širokou možnost volby, že je prakticky nemožné, aby branci odmítali civilní službu s argumentací, že jde taktéž o jakousi formu represe ze strany státu a že jejich svědomí nebo náboženské přesvědčení jim brání takovou službu vykonat.
Poslanecká sněmovna dále uvedla, že lze připustit určité pochybnosti s ohledem na poměrně krátkou lhůtu pro uplatnění práva na alternativní službu a nemožnost jejího navrácení, tedy skutečnost napadenou navrhovatelem, ovšem pouze v kontextu s možností vzniku situací, kdy z objektivních důvodů nelze právo na podání prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby v zákonné lhůtě uplatnit (např. pobyt v nemocnici). V drtivé většině ostatních případů lze považovat zmíněnou 30denní lhůtu za přiměřenou danému užití a případné snahy vedoucí k jejímu zrušení na základě i několikaletého zmeškání, ať už z důvodu opomenutí či z neznalosti věci, lze pokládat i s ohledem na zmíněnou liberální právní úpravu této problematiky v České republice přinejmenším za irelevantní. S vědomím existence pravidla, že neznalost zákona neomlouvá, je třeba konstatovat, že odvedenci jsou o možnostech volby civilní služby podrobně informováni v průběhu odvodního řízení, a proto nelze hovořit ani o nedostatku informací.
Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že zákonodárný sbor České a Slovenské Federativní Republiky jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava”), ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Ze zprávy o 19. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR, 3. - 21. 12. 1991, VI. volební období, 3. a 4. část (dále jen „zpráva o společné schůzi”) Ústavní soud zjistil, že otázka stanovení či nestanovení lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské služby, byla již předmětem diskuse při projednávání návrhu zákona ve Federálním shromáždění. Vládní návrh zákona (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 848) obsahuje návrh úpravy odpovídající současnému znění zákona, tj. navrhuje se omezení doby, ve které lze zmíněné právo vykonat, tj. pro odvedence nejpozději do 30ti dnů po ukončení odvodního řízení. Stejná navrhovaná úprava je obsažena i v návrhu výborů branných a bezpečnostních Sněmovny lidu a Sněmovny národů (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 946). Na jednání 19. společné schůze byl předložen i návrh dvou poslanců Federálního shromáždění (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 924), v němž je doba pro vykonání práva odepřít výkon základní vojenské služby neomezená. V těchto hranicích probíhala i diskuse poslanců při projednávání těchto návrhů. Poslankyně R. Šormová (viz zpráva o společné schůzi, str. 836) uvedla: „Vycházíme-li z předpokladu, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu s jeho svědomím, že tedy každý má právo odmítnout z důvodu svědomí vojenskou službu, dále že žádná komise či porota nemůže zkoumat a hodnotit svědomí občana a že tedy občan o námitkách svědomí podává prohlášení, které nelze objektivně přezkoumávat, pak z toho pro mne vyplývá jednoznačný závěr, že totiž zákon, má-li být v souladu s Listinou, může stanovit podrobnosti pro výkon práva na odmítnutí vojenské služby, ale nemůže skupině občanů toto právo odejmout.” Naproti tomu poslanec J. Skalický (zpráva o společné schůzi, str. 857) uvedl: „Musíme se potom ptát, jakožto zákonodárce, jestliže takto chápeme svoji roli, jestli můžeme interpretovat právo na změnu smýšlení jako právo na odstoupení od dobrovolně přijatých závazků. Je nutno zachovat princip, že odvodní řízení formuluje určitý závazek vykonat vojenskou službu, je zde maximálně možné ponechat jistou výpovědní lhůtu, jak ji navrhuje tisk 946 v § 2 odst. 1 písm. a) a b). Není ovšem možné podle našeho názoru podpořit návrh, který tuto lhůtu prodlužuje až do doručení povolávacího příkazu.” Ze zprávy o společné schůzi dále vyplynulo, že pozměňovací návrhy týkající se lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské služby, nebyly přijaty.
Ze zprávy o společné schůzi (str. 1 251) vyplývá, že zákon o civilní službě byl schválen dne 12. prosince 1991 potřebnou většinou hlasů.
K výzvě Ústavního soudu podal své stanovisko k předmětnému návrhu i ministr obrany České republiky. Ve svém stanovisku uvádí, že nepovažuje současnou právní úpravu za takovou, která by byla v rozporu s Listinou. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být za podmínek uvedených v Listině stanoveny meze základních práv a svobod. V čl. 15 Listiny je vedle zakotvení zákazu nuceného výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, současně uvedeno, že podrobnosti stanoví zákon. Zákon o civilní službě stanovil tedy v § 2 odst. 1 písm. a) uvedenou 30denní lhůtu jako podrobnost, kterou současně stanovuje časovou mez uvedeného práva. Časovou neomezeností uvedeného práva nebo jeho volnější úpravou by došlo k ohrožení doplňování Armády České republiky, čímž by byla výrazně oslabena realizace základní povinnosti státu podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb. ČR, o bezpečnosti České republiky. Stanovení termínů pro podávání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby je nezbytné k důslednému plnění ustanovení čl. 4 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb. ČR a branného zákona příslušnými vojenskými správními úřady. V letech 1991 a 1992, kdy v důsledku platnosti zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, mohl odvedenec nebo i voják odmítnout vojenskou službu prakticky kdykoliv, došlo k vážným nedostatkům v oblasti doplňování vojenských útvarů, výcviku, morálky, rozpadu některých vojenských jednotek a poklesu bojeschopnosti. Ve stanovisku ministra obrany České republiky se dále uvádí, že návrh na zrušení části zákona o civilní službě je nesystémový a je vytržen z kontextu dalších ustanovení tohoto zákona. Navrhuje se i zrušení § 2 odst. 2, ve kterém je stanoveno, že k prohlášením podaným po lhůtách se nepřihlíží, aniž by se vzal zřetel k dalším lhůtám, které by v zákonu zůstaly po navrhovaném zrušení 30denní lhůty. Navrhovaným opatřením by se tak např. znemožnilo podání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby těm odvedencům, kterým nebude udělen odklad, čímž by došlo k porušení ústavně zakotvené rovnosti občanů. Z výše uvedených důvodů proto ministr obrany České republiky nedoporučuje předložený návrh realizovat.
III.
Ústavní soud při projednávání předmětné otázky vycházel z čl. 15 odst. 1 Listiny, který každému zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského vyznání. Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování „vnitřního” rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. Součástí svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním jedince. V obecné rovině proto i pro právo nevykonávat vojenskou službu platí výše uvedená charakteristika, tj. jedná se o právo absolutní s vnitřním rozměrem, které není možno omezovat zákonem.
Svědomí, myšlení, náboženské vyznání, víra včetně zákazu donucování k výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu s těmito kategoriemi, jsou svou vnitřní povahou nedotknutelné, a proto ani nepodléhají (nemohou podléhat) žádným zákonným omezením. Současně však je třeba vidět, že většina těchto práv nabývá reálné hodnoty jen tehdy, jestliže je možné tato práva i veřejně, tj. navenek identifikovatelným způsobem projevit. Právo veřejně projevovat svoje myšlení, přesvědčení, náboženské vyznání nebo víru je rovněž garantováno Listinou, a to v čl. 16 ve vztahu k náboženství a víře a v čl. 17 jako svoboda projevu obecně. Je samozřejmé, že spektrum či rozsah vnějších projevů je velmi široký a s některými z nich právní řád spojuje i konkrétní právní následky.
Veřejné projevy myšlení, svědomí, náboženského vyznání nebo víry však podle Listiny (a na rozdíl od jejich vnitřní podstaty) nepožívají absolutní volnost projevu jejich nositelů. Stejně jako čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”), tak i čl. 16 odst. 4 Listiny pro právo svobodně projevovat své náboženství a víru a čl. 17 odst. 4 obecně pro svobodu projevu podřizují výkon těchto práv potřebám demokratické společnosti a připouštějí možnost jejich omezení, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a morálky. Omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou a Listinou, zejména zákaz diskriminace.
Jestliže právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, je začleněno v čl. 15 odst. 3 Listiny, pak podle názoru Ústavního soudu nelze k posuzování tohoto práva přistupovat jinak, než jak bylo uvedeno výše. Z uvedeného vyplývá, že i v případě tohoto práva je nezbytné rozlišovat jeho vnitřní a vnější stránku, tj. vnitřní přesvědčení nevykonávat vojenskou službu pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním, a vnější projev takového přesvědčení, tj. odmítnutí výkonu vojenské služby. Vnitřní stránka tohoto práva je absolutní a neregulovatelná, vnější stránka, tj. výkon tohoto práva navenek, je naopak regulovatelná a může být i omezena za určitých stanovených podmínek. Pro vnější projev práva nevykonávat vojenskou službu je možnost jeho regulace zákonem navíc samostatně stanovena přímo v čl. 15 odst. 3 větě druhé Listiny.
Skutečnost, že vnější projevy svědomí a náboženského vyznání s cílem odmítnout vojenskou službu nemají „autonomní” charakter a od jiných projevů náboženského vyznání či svědomí oddělený (odlišný) právní režim, plně potvrzuje i dosavadní judikatura Evropské komise pro lidská práva. I když v Úmluvě není možno najít základní právo odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání a čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy ponechává smluvním stranám volnost uznat nebo neuznat důvody svědomí pro odmítnutí vojenské služby, stížnosti jednotlivců přicházející této komisi ze států, v nichž se uznává právo odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí, jsou pravidelně zařazovány do celkového rámce práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 9 Úmluvy. Pokud se jedná o omezení vnějšího projevu náboženského vyznání nebo přesvědčení (čl. 9 odst. 2 Úmluvy), Evropská komise pro lidská práva v případu Grandrath (stížnost 2299/64) zdůraznila: „Každý z článků 8 až 11 garantuje ve svém odstavci 1 určitá práva, ale ve svém odstavci 2 současně smluvní strany zmocňuje k jejich omezení za předpokladu splnění určitých podmínek. V případě, že strany tato práva omezí, jsou stále vázány ustanoveními čl. 14 Úmluvy. Stanovení omezení diskriminačním způsobem vede k porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 9 Úmluvy.” Jinými slovy řečeno Evropská komise pro lidská práva respektuje omezení vnějších projevů náboženského vyznání nebo přesvědčení, včetně těch, jejichž cílem je odmítnutí vojenské služby, ale zkoumá, zda takováto omezení stanovená zákonem a „nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky anebo ochrany práv a svobod druhých” nemají diskriminační charakter.
Stejně jako čl. 9 odst. 2 Úmluvy, tak i čl. 16 odst. 4 Listiny podřizují výkon ústavního práva veřejně projevovat svoje smýšlení potřebám demokratické společnosti. Čl. 16 odst. 4 Listiny výslovně uvádí, že „Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.”.
Na základě výše uvedených rozborů a úvah lze částečně shrnout, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem práva na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry včetně práva nekonat vojenskou službu, pokud je s nimi v rozporu, a jako vnější projev může být také zákonem omezeno v souladu s obecnými principy zakotvenými Ústavou a Listinou.
Jádrem předmětné věci je otázka, zda omezení práva odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním může mít i podobu časového omezení, tj. stanovení časového prostoru, v němž toto právo může být vykonáno.
V souvislosti s projednáváním předmětné věci zkoumal Ústavní soud i vnitrostátní právní úpravu některých států již s přihlédnutím jen k výše specifikovanému jádru případu. Vnitrostátní právní předpisy Rakouska, Belgie, Dánska, Francie, Itálie, Německa a Slovenska stanoví konkrétní časové lhůty pro podání prohlášení o odmítnutí vojenské služby, a to v rozmezí 10 dní (Rakousko) až 60 dní (Itálie) od zákonem určených rozhodujících skutečností. Všeobecný požadavek kladený na tyto vnitrostátní úpravy je ten, aby tyto předpisy byly uplatňovány nediskriminačním způsobem, tj. stejně vůči všem oprávněným osobám. Právní předpisy těchto států potvrzují rovněž to, že ne každý a kdykoliv projevený vnější projev svědomí (náboženského vyznání) má „automatický” následek odmítnutí vojenské služby. Za právně relevantní projev oprávněné osoby je považován jen ten projev, který byl uskutečněn v zákonem stanovené lhůtě.
Uvedenou problematikou se zabývaly i ústavní soudy některých států, jejich judikatura je však velmi odlišná a odráží různé názory a různé přístupy. Shodně např. judikovaly italský Ústavní soud a německý Ústavní soud, které konstatovaly, že jedinec musí mít právo odmítnout výkon vojenské služby z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání nejen v časově omezeném období po ukončení odvodního řízení, ale i v časově ohraničené době po zahájení výkonu vojenské služby. Slovenský Ústavní soud, jehož ústavní nález by nám měl být nejbližší vzhledem k tomu, že se zabýval posuzováním stejného zákona, naproti tomu judikoval, že úprava daná zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, není v rozporu s Ústavou Slovenské republiky, tj. ponechal v platnosti napadený § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 tohoto zákona.
Jestliže připustíme, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem svobody myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry, pak je jednoznačně dána možnost jeho omezení v hranicích čl. 15 odst. 3 věty druhé, čl. 16 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny. Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila. Pokud však jde o veřejný projev takto změněného náboženského vyznání nebo víru ve smyslu zákona o civilní službě, je důvodem k odmítnutí vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení jen ten, který je uplatněn v zákonem stanovených lhůtách a způsobem zákonem rovněž určeným. Časová neomezenost tohoto práva by mohla vážně narušit bezpečnost státu a ohrozit plnění jeho úkolů souvisejících s jeho obranou nejen uvnitř, ale i navenek v rámci mezinárodních smluv přijatých Českou republikou. Obdobné zkušenosti se objevily v souvislosti s aplikací dřívější právní úpravy civilní služby, tj. v souvislosti se zákonem č. 73/1990 Sb., o civilní službě, který v § 2 odst. 1 stanovil, že právo odmítnout výkon vojenské činné služby z důvodů náboženského vyznání nebo morálního přesvědčení vykonává občan písemným prohlášením, aniž by současně stanovil jakékoliv časové omezení pro výkon tohoto práva. Neudržitelnost takto široce koncipovaného práva odmítnout výkon vojenské služby z hlediska zajištění bezpečnosti státu byla jedním z hlavních důvodů nové právní úpravy civilní služby v relativně krátkém čase (návrh nové právní úpravy byl předložen již v roce 1991 a téhož roku přijat).
Základní otázkou ve světle již uvedených skutečností je tedy právě to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné stanovení doby právě oněch 30 dnů, v rámci kterých lze učinit prohlášení o odmítnutí vykonat vojenskou základní službu (z důvodů svědomí či náboženského vyznání), a také to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné, že tato lhůta počíná běžet od stanovení určité události (tedy ukončení odvodního řízení). Zde je snad na místě připomenout, že právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (které je nepochybně zaručeno) se v určitém časovém okamžiku váže (vztahuje) k určité skutečnosti, kterou je právě výkon vojenské základní služby. Tedy služby, která je službou veřejnou, směřující ve prospěch státu a jeho občanů, přinejmenším z hlediska jeho obrany (pochopitelně včetně obrany všech zásadních demokratických hodnot, na kterých je Česká republika vybudována). Je také zřejmé, že právě armáda je tím, kdo je především povolán k tomu, aby zmíněné hodnoty chránil. Aby tak mohla činit efektivně, musí k tomu mít vytvořeny základní předpoklady, mimo jiné také jasně a přehledně určené podmínky i ve vztahu k počtu občanů, o kterých s určitostí ví, že vojenskou službu v určité době vykonají a že je bude moci pro případnou obranu státu využít. Bez této možnosti by obrana státu a jeho občanů (a v konečném důsledku i hodnot, na kterých Česká republika stojí), byla velmi komplikovaná a v zásadě (při neexistenci armády profesionální) takřka nemožná. Z tohoto pohledu se potom § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě jeví jako přiměřený uvedeným skutečnostem, a to včetně stanovení doby plynoucí od skončení odvodního řízení. Jistěže lze polemizovat o tom, zda člověk (v 18 letech) je mentálně vyzrálý, včetně jeho vztahu k vlastnímu svědomí či náboženskému přesvědčení, a zda je v tomto směru jeho vývoj ukončen. Patrně nikoli, a lze namítat, že jeho vývoj je permanentní. Z hlediska uvažovaných důsledků však opravdu nelze přehlédnout, že pokud by vývoj svého přesvědčení uplatňoval v kterékoliv fázi svého života (samozřejmě ve vztahu k vojenské službě), zřejmě by budování armády a z tohoto pohledu zajišťování obrany státu a jeho občanů z valné části ztratilo svůj význam. Lze si snad představit i stanovení mírně rozdílné lhůty (pro příslušné prohlášení) i snad jinou událost, od které by lhůta měla plynout. Zajisté by však podle přesvědčení Ústavního soudu neměla být výrazně rozdílná od lhůty, která je vyjádřena současnou zákonnou úpravou (v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě). Z uvedených pohledů lze mít za to, že současná právní úprava je ústavně akceptovatelná, když je v ní dostatečně obsažena možnost v rozumné době a za rozumných okolností se svobodně a odpovědně rozhodnout a své přesvědčení vyjádřit.
Z hlediska legislativně technického a aplikačního je nutno si uvědomit, že je navrhováno zrušení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě. Jestliže by Ústavní soud tomuto návrhu v plném rozsahu vyhověl, znamenalo by to ve svém důsledku, že jedinec, který by byl odveden v rámci odvodního řízení a nežádal odklad (resp. odklad nebyl povolen), by vůbec nemohl své právo na odmítnutí vojenské služby vykonat. Výčet v § 2 odst. 1 tohoto zákona je taxativní a právo odmítnout je přiznáno pouze těm skupinám občanů, které jsou zde výslovně uvedeny. Nálezem Ústavního soudu by tak byla založena diskriminace jedné skupiny občanů, kteří mají brannou povinnost, a to skupiny nejrozsáhlejší - odvedenců bez odkladu vojenské služby. Zrušujícím nálezem by tak bylo dosaženo cíle přesně opačného, než bylo účelem podaného návrhu, tj. zbavení jedince tohoto práva místo časového rozšíření tohoto práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě není v rozporu s čl. 15 odst. 3 Listiny, a proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení zamítl.
Součástí podaného návrhu byl i návrh na zrušení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, který stanoví, že k prohlášením podaným po lhůtách uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona se nepřihlíží; jinými slovy je zde stanoven prekluzivní charakter lhůt a jejich marným uplynutím zaniká právo odmítnout výkon vojenské služby. Napadená právní úprava nepřipouští navrácení lhůty ani pro případy, kdy její zmeškání bylo způsobeno objektivně existujícími skutečnostmi stojícími mimo vůli jedince. Jestliže v souvislosti s časovým omezením práva odmítnout výkon vojenské služby dospěl Ústavní soud k závěru, že samotné časové omezení není porušením ústavně zaručených práv, při posuzování § 2 odst. 2 zákona o civilní službě lze namítat, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 věta první Listiny). Ústavní soud proto vyhověl podanému návrhu v jeho druhé části a zrušil § 2 odst. 2 zákona o civilní službě právě s odkazem na výše uvedený čl. 4 odst. 4 Listiny. I když Listina v čl. 15 odst. 3 stanoví, že podrobnosti realizace práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanoví zákon, je obsah této právní úpravy limitován i dalšími ustanoveními Listiny. Nemůže být uplatňována taková právní úprava, která by zasahovala absolutně samu podstatu práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanovením zániku práva pouhým uplynutím času. Taková úprava je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, protože není šetřeno podstaty a smyslu předmětného základního práva, když je výrazným způsobem omezena možnost jeho uplatnění, což by mohlo vyvolat újmu na právech jedince právě pro uplatňování základních práv a svobod (čl. 3 odst. 3 Listiny). Ústavní soud si je vědom změny právní situace, kterou vyvolá jeho rozhodnutí o zrušení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a proto napadené ustanovení zákona o civilní službě zrušil k 31. prosinci 1999 tak, aby Parlament České republiky mohl upravit možnost prominutí zmeškání lhůty, v níž může občan vykonat svoje právo odmítnout vykonávat vojenskou službu, tedy nalézt způsob jak změnit v naznačeném směru dosud trvající stav, a zmírnit tak přílišnou tvrdost zákona obsaženou v současném znění § 2 odst. 2 zákona o civilní službě.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
Nález
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 1999 v plénu o návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, takto:
I. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, se zrušuje dnem 31. prosince 1999.
II. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Podáním ze dne 17. června 1998 a doplňujícím podáním ze dne 21. července 1998 předložil Okresní soud v Novém Jičíně podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, (dále jen „zákon o Ústavním soudu”) návrh na zrušení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, (dále jen „zákon o civilní službě”).
Z návrhu na zahájení řízení o zrušení části zákona vyplynulo, že v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně je trestně stíhán obžalovaný R. G. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Daného trestného činu se měl dopustit tím, že po osobním převzetí povolávacího rozkazu nenastoupil základní vojenskou službu ve stanovené lhůtě a ani později a tímto jednáním se chtěl jednou pro vždy výkonu vojenské služby vyhnout. Z důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé, že obžalovaný je ochoten vykonat civilní službu místo vojenské služby základní, pokud by mohl o její výkon požádat. Dříve výkon jak základní vojenské služby, tak civilní služby odmítal, protože to bylo v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. V mezidobí však změnil své smýšlení potud, že výkon civilní služby se již s jeho svědomím slučuje. Obžalovaný je však odvedencem a 30denní lhůta pro odmítnutí vojenské služby v jeho případě již uplynula a v dané situaci již tedy nemůže učinit právně relevantní prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby a vykonat civilní službu, protože nemůže objektivně vyhovět podmínkám vyjádřeným v § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě.
Z čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) plyne, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením. Pro obžalovaného je v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením právě vykonání základní vojenské služby. Je ochoten vykonat civilní službu, avšak v jejím vykonání mu brání již zmiňovaná ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Do věku, než bude propuštěn z vojska, může tak být povoláván k výkonu základní vojenské služby, a pokud odmítne tuto službu vykonat z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení, může být dle navrhovatele opakovaně trestně stíhán. Z uvedených skutečností dovozoval navrhovatel rozpor § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě s čl. 15 odst. 3 Listiny, protože uvedené ustanovení zákona o civilní službě dostatečně neumožňuje využití základního ústavního práva o odmítnutí základní vojenské služby. Stanovená lhůta pro uskutečnění prohlášení o odmítnutí výkonu této služby je prý nepřiměřeně krátká a zákon o civilní službě nepamatuje na možnost navrácení této lhůty a také jinak neupravuje postup pro ty odvedence, kteří jsou ochotní vykonat civilní službu v době, kdy jim uplyne zákonem stanovená lhůta k učinění právně způsobilého prohlášení o odmítnutí základní vojenské služby, aby tak následně nebyli nuceni k jejímu výkonu.
Z pohledu trestního stíhání obžalovaného je pak posouzení uvedené otázky významné v tom, že účelem trestního řízení podle § 1 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné působit výchovně na občany v duchu důsledného zachování zákona a plnění povinnosti ve vztahu ke státu a společnosti. Je tedy i smyslem daného trestního řízení, aby obžalovaný byl veden ke splnění povinnosti stanovené mu zákonem, zvláště pokud na splnění této povinnosti má zájem.
Na základě výše uvedených úvah navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a to ke dni vydání nálezu.
II.
Podle § 69 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jako účastníka řízení.
Ta ve svém vyjádření uvedla, že důvodová zpráva k zákonu o civilní službě otázku přiměřenosti či nutnosti existence 30denní lhůty neřeší, omezuje se pouze na konstatování, že cílem zákona je mimo jiné znevýhodnění těch, kteří podávají prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby až po obdržení povolávacího příkazu nebo během výkonu služby. Poslanecká sněmovna dále připomíná, že navrhovatel opomenul skutečnost, že obsah práva na odepření výkonu vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny je nezbytné interpretovat v kontextu s čl. 9 Listiny, který jasně hovoří o tom, že za nucené práce či služby nelze považovat vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby. Navíc navrhovatel opomenul zmínit skutečnost, že česká právní úprava je v porovnání s úpravami ostatních zemí velmi liberální v tom, že nestanoví žádné ověřování či komisionální přezkoumávání žádosti o civilní službu, a tak vlastně o tom, zda vojenskou povinnost vykoná či nevykoná, rozhoduje občan sám. V tomto ohledu je třeba zmínit, že § 1 odst. 2 zákona o civilní službě dává definici organizace, u které je možné tuto službu vykonávat, tak širokou možnost volby, že je prakticky nemožné, aby branci odmítali civilní službu s argumentací, že jde taktéž o jakousi formu represe ze strany státu a že jejich svědomí nebo náboženské přesvědčení jim brání takovou službu vykonat.
Poslanecká sněmovna dále uvedla, že lze připustit určité pochybnosti s ohledem na poměrně krátkou lhůtu pro uplatnění práva na alternativní službu a nemožnost jejího navrácení, tedy skutečnost napadenou navrhovatelem, ovšem pouze v kontextu s možností vzniku situací, kdy z objektivních důvodů nelze právo na podání prohlášení o odepření výkonu základní vojenské služby v zákonné lhůtě uplatnit (např. pobyt v nemocnici). V drtivé většině ostatních případů lze považovat zmíněnou 30denní lhůtu za přiměřenou danému užití a případné snahy vedoucí k jejímu zrušení na základě i několikaletého zmeškání, ať už z důvodu opomenutí či z neznalosti věci, lze pokládat i s ohledem na zmíněnou liberální právní úpravu této problematiky v České republice přinejmenším za irelevantní. S vědomím existence pravidla, že neznalost zákona neomlouvá, je třeba konstatovat, že odvedenci jsou o možnostech volby civilní služby podrobně informováni v průběhu odvodního řízení, a proto nelze hovořit ani o nedostatku informací.
Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že zákonodárný sbor České a Slovenské Federativní Republiky jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava”), ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Ze zprávy o 19. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR, 3. - 21. 12. 1991, VI. volební období, 3. a 4. část (dále jen „zpráva o společné schůzi”) Ústavní soud zjistil, že otázka stanovení či nestanovení lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské služby, byla již předmětem diskuse při projednávání návrhu zákona ve Federálním shromáždění. Vládní návrh zákona (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 848) obsahuje návrh úpravy odpovídající současnému znění zákona, tj. navrhuje se omezení doby, ve které lze zmíněné právo vykonat, tj. pro odvedence nejpozději do 30ti dnů po ukončení odvodního řízení. Stejná navrhovaná úprava je obsažena i v návrhu výborů branných a bezpečnostních Sněmovny lidu a Sněmovny národů (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 946). Na jednání 19. společné schůze byl předložen i návrh dvou poslanců Federálního shromáždění (tisk FS ČSFR, VI. volební období, č. 924), v němž je doba pro vykonání práva odepřít výkon základní vojenské služby neomezená. V těchto hranicích probíhala i diskuse poslanců při projednávání těchto návrhů. Poslankyně R. Šormová (viz zpráva o společné schůzi, str. 836) uvedla: „Vycházíme-li z předpokladu, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu s jeho svědomím, že tedy každý má právo odmítnout z důvodu svědomí vojenskou službu, dále že žádná komise či porota nemůže zkoumat a hodnotit svědomí občana a že tedy občan o námitkách svědomí podává prohlášení, které nelze objektivně přezkoumávat, pak z toho pro mne vyplývá jednoznačný závěr, že totiž zákon, má-li být v souladu s Listinou, může stanovit podrobnosti pro výkon práva na odmítnutí vojenské služby, ale nemůže skupině občanů toto právo odejmout.” Naproti tomu poslanec J. Skalický (zpráva o společné schůzi, str. 857) uvedl: „Musíme se potom ptát, jakožto zákonodárce, jestliže takto chápeme svoji roli, jestli můžeme interpretovat právo na změnu smýšlení jako právo na odstoupení od dobrovolně přijatých závazků. Je nutno zachovat princip, že odvodní řízení formuluje určitý závazek vykonat vojenskou službu, je zde maximálně možné ponechat jistou výpovědní lhůtu, jak ji navrhuje tisk 946 v § 2 odst. 1 písm. a) a b). Není ovšem možné podle našeho názoru podpořit návrh, který tuto lhůtu prodlužuje až do doručení povolávacího příkazu.” Ze zprávy o společné schůzi dále vyplynulo, že pozměňovací návrhy týkající se lhůty, v níž má být vykonáno právo na odepření výkonu základní vojenské služby, nebyly přijaty.
Ze zprávy o společné schůzi (str. 1 251) vyplývá, že zákon o civilní službě byl schválen dne 12. prosince 1991 potřebnou většinou hlasů.
K výzvě Ústavního soudu podal své stanovisko k předmětnému návrhu i ministr obrany České republiky. Ve svém stanovisku uvádí, že nepovažuje současnou právní úpravu za takovou, která by byla v rozporu s Listinou. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být za podmínek uvedených v Listině stanoveny meze základních práv a svobod. V čl. 15 Listiny je vedle zakotvení zákazu nuceného výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, současně uvedeno, že podrobnosti stanoví zákon. Zákon o civilní službě stanovil tedy v § 2 odst. 1 písm. a) uvedenou 30denní lhůtu jako podrobnost, kterou současně stanovuje časovou mez uvedeného práva. Časovou neomezeností uvedeného práva nebo jeho volnější úpravou by došlo k ohrožení doplňování Armády České republiky, čímž by byla výrazně oslabena realizace základní povinnosti státu podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb. ČR, o bezpečnosti České republiky. Stanovení termínů pro podávání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby je nezbytné k důslednému plnění ustanovení čl. 4 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb. ČR a branného zákona příslušnými vojenskými správními úřady. V letech 1991 a 1992, kdy v důsledku platnosti zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, mohl odvedenec nebo i voják odmítnout vojenskou službu prakticky kdykoliv, došlo k vážným nedostatkům v oblasti doplňování vojenských útvarů, výcviku, morálky, rozpadu některých vojenských jednotek a poklesu bojeschopnosti. Ve stanovisku ministra obrany České republiky se dále uvádí, že návrh na zrušení části zákona o civilní službě je nesystémový a je vytržen z kontextu dalších ustanovení tohoto zákona. Navrhuje se i zrušení § 2 odst. 2, ve kterém je stanoveno, že k prohlášením podaným po lhůtách se nepřihlíží, aniž by se vzal zřetel k dalším lhůtám, které by v zákonu zůstaly po navrhovaném zrušení 30denní lhůty. Navrhovaným opatřením by se tak např. znemožnilo podání prohlášení o odepření výkonu vojenské služby těm odvedencům, kterým nebude udělen odklad, čímž by došlo k porušení ústavně zakotvené rovnosti občanů. Z výše uvedených důvodů proto ministr obrany České republiky nedoporučuje předložený návrh realizovat.
III.
Ústavní soud při projednávání předmětné otázky vycházel z čl. 15 odst. 1 Listiny, který každému zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského vyznání. Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování „vnitřního” rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. Součástí svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním jedince. V obecné rovině proto i pro právo nevykonávat vojenskou službu platí výše uvedená charakteristika, tj. jedná se o právo absolutní s vnitřním rozměrem, které není možno omezovat zákonem.
Svědomí, myšlení, náboženské vyznání, víra včetně zákazu donucování k výkonu vojenské služby, pokud je v rozporu s těmito kategoriemi, jsou svou vnitřní povahou nedotknutelné, a proto ani nepodléhají (nemohou podléhat) žádným zákonným omezením. Současně však je třeba vidět, že většina těchto práv nabývá reálné hodnoty jen tehdy, jestliže je možné tato práva i veřejně, tj. navenek identifikovatelným způsobem projevit. Právo veřejně projevovat svoje myšlení, přesvědčení, náboženské vyznání nebo víru je rovněž garantováno Listinou, a to v čl. 16 ve vztahu k náboženství a víře a v čl. 17 jako svoboda projevu obecně. Je samozřejmé, že spektrum či rozsah vnějších projevů je velmi široký a s některými z nich právní řád spojuje i konkrétní právní následky.
Veřejné projevy myšlení, svědomí, náboženského vyznání nebo víry však podle Listiny (a na rozdíl od jejich vnitřní podstaty) nepožívají absolutní volnost projevu jejich nositelů. Stejně jako čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”), tak i čl. 16 odst. 4 Listiny pro právo svobodně projevovat své náboženství a víru a čl. 17 odst. 4 obecně pro svobodu projevu podřizují výkon těchto práv potřebám demokratické společnosti a připouštějí možnost jejich omezení, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a morálky. Omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou a Listinou, zejména zákaz diskriminace.
Jestliže právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním, je začleněno v čl. 15 odst. 3 Listiny, pak podle názoru Ústavního soudu nelze k posuzování tohoto práva přistupovat jinak, než jak bylo uvedeno výše. Z uvedeného vyplývá, že i v případě tohoto práva je nezbytné rozlišovat jeho vnitřní a vnější stránku, tj. vnitřní přesvědčení nevykonávat vojenskou službu pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním, a vnější projev takového přesvědčení, tj. odmítnutí výkonu vojenské služby. Vnitřní stránka tohoto práva je absolutní a neregulovatelná, vnější stránka, tj. výkon tohoto práva navenek, je naopak regulovatelná a může být i omezena za určitých stanovených podmínek. Pro vnější projev práva nevykonávat vojenskou službu je možnost jeho regulace zákonem navíc samostatně stanovena přímo v čl. 15 odst. 3 větě druhé Listiny.
Skutečnost, že vnější projevy svědomí a náboženského vyznání s cílem odmítnout vojenskou službu nemají „autonomní” charakter a od jiných projevů náboženského vyznání či svědomí oddělený (odlišný) právní režim, plně potvrzuje i dosavadní judikatura Evropské komise pro lidská práva. I když v Úmluvě není možno najít základní právo odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání a čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy ponechává smluvním stranám volnost uznat nebo neuznat důvody svědomí pro odmítnutí vojenské služby, stížnosti jednotlivců přicházející této komisi ze států, v nichž se uznává právo odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí, jsou pravidelně zařazovány do celkového rámce práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 9 Úmluvy. Pokud se jedná o omezení vnějšího projevu náboženského vyznání nebo přesvědčení (čl. 9 odst. 2 Úmluvy), Evropská komise pro lidská práva v případu Grandrath (stížnost 2299/64) zdůraznila: „Každý z článků 8 až 11 garantuje ve svém odstavci 1 určitá práva, ale ve svém odstavci 2 současně smluvní strany zmocňuje k jejich omezení za předpokladu splnění určitých podmínek. V případě, že strany tato práva omezí, jsou stále vázány ustanoveními čl. 14 Úmluvy. Stanovení omezení diskriminačním způsobem vede k porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 9 Úmluvy.” Jinými slovy řečeno Evropská komise pro lidská práva respektuje omezení vnějších projevů náboženského vyznání nebo přesvědčení, včetně těch, jejichž cílem je odmítnutí vojenské služby, ale zkoumá, zda takováto omezení stanovená zákonem a „nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky anebo ochrany práv a svobod druhých” nemají diskriminační charakter.
Stejně jako čl. 9 odst. 2 Úmluvy, tak i čl. 16 odst. 4 Listiny podřizují výkon ústavního práva veřejně projevovat svoje smýšlení potřebám demokratické společnosti. Čl. 16 odst. 4 Listiny výslovně uvádí, že „Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.”.
Na základě výše uvedených rozborů a úvah lze částečně shrnout, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem práva na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry včetně práva nekonat vojenskou službu, pokud je s nimi v rozporu, a jako vnější projev může být také zákonem omezeno v souladu s obecnými principy zakotvenými Ústavou a Listinou.
Jádrem předmětné věci je otázka, zda omezení práva odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním může mít i podobu časového omezení, tj. stanovení časového prostoru, v němž toto právo může být vykonáno.
V souvislosti s projednáváním předmětné věci zkoumal Ústavní soud i vnitrostátní právní úpravu některých států již s přihlédnutím jen k výše specifikovanému jádru případu. Vnitrostátní právní předpisy Rakouska, Belgie, Dánska, Francie, Itálie, Německa a Slovenska stanoví konkrétní časové lhůty pro podání prohlášení o odmítnutí vojenské služby, a to v rozmezí 10 dní (Rakousko) až 60 dní (Itálie) od zákonem určených rozhodujících skutečností. Všeobecný požadavek kladený na tyto vnitrostátní úpravy je ten, aby tyto předpisy byly uplatňovány nediskriminačním způsobem, tj. stejně vůči všem oprávněným osobám. Právní předpisy těchto států potvrzují rovněž to, že ne každý a kdykoliv projevený vnější projev svědomí (náboženského vyznání) má „automatický” následek odmítnutí vojenské služby. Za právně relevantní projev oprávněné osoby je považován jen ten projev, který byl uskutečněn v zákonem stanovené lhůtě.
Uvedenou problematikou se zabývaly i ústavní soudy některých států, jejich judikatura je však velmi odlišná a odráží různé názory a různé přístupy. Shodně např. judikovaly italský Ústavní soud a německý Ústavní soud, které konstatovaly, že jedinec musí mít právo odmítnout výkon vojenské služby z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání nejen v časově omezeném období po ukončení odvodního řízení, ale i v časově ohraničené době po zahájení výkonu vojenské služby. Slovenský Ústavní soud, jehož ústavní nález by nám měl být nejbližší vzhledem k tomu, že se zabýval posuzováním stejného zákona, naproti tomu judikoval, že úprava daná zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, není v rozporu s Ústavou Slovenské republiky, tj. ponechal v platnosti napadený § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 tohoto zákona.
Jestliže připustíme, že právo odmítnout výkon vojenské služby pro rozpor se svědomím nebo náboženským vyznáním je vnějším projevem svobody myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry, pak je jednoznačně dána možnost jeho omezení v hranicích čl. 15 odst. 3 věty druhé, čl. 16 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny. Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila. Pokud však jde o veřejný projev takto změněného náboženského vyznání nebo víru ve smyslu zákona o civilní službě, je důvodem k odmítnutí vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení jen ten, který je uplatněn v zákonem stanovených lhůtách a způsobem zákonem rovněž určeným. Časová neomezenost tohoto práva by mohla vážně narušit bezpečnost státu a ohrozit plnění jeho úkolů souvisejících s jeho obranou nejen uvnitř, ale i navenek v rámci mezinárodních smluv přijatých Českou republikou. Obdobné zkušenosti se objevily v souvislosti s aplikací dřívější právní úpravy civilní služby, tj. v souvislosti se zákonem č. 73/1990 Sb., o civilní službě, který v § 2 odst. 1 stanovil, že právo odmítnout výkon vojenské činné služby z důvodů náboženského vyznání nebo morálního přesvědčení vykonává občan písemným prohlášením, aniž by současně stanovil jakékoliv časové omezení pro výkon tohoto práva. Neudržitelnost takto široce koncipovaného práva odmítnout výkon vojenské služby z hlediska zajištění bezpečnosti státu byla jedním z hlavních důvodů nové právní úpravy civilní služby v relativně krátkém čase (návrh nové právní úpravy byl předložen již v roce 1991 a téhož roku přijat).
Základní otázkou ve světle již uvedených skutečností je tedy právě to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné stanovení doby právě oněch 30 dnů, v rámci kterých lze učinit prohlášení o odmítnutí vykonat vojenskou základní službu (z důvodů svědomí či náboženského vyznání), a také to, zda je rozumné a ústavně akceptovatelné, že tato lhůta počíná běžet od stanovení určité události (tedy ukončení odvodního řízení). Zde je snad na místě připomenout, že právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (které je nepochybně zaručeno) se v určitém časovém okamžiku váže (vztahuje) k určité skutečnosti, kterou je právě výkon vojenské základní služby. Tedy služby, která je službou veřejnou, směřující ve prospěch státu a jeho občanů, přinejmenším z hlediska jeho obrany (pochopitelně včetně obrany všech zásadních demokratických hodnot, na kterých je Česká republika vybudována). Je také zřejmé, že právě armáda je tím, kdo je především povolán k tomu, aby zmíněné hodnoty chránil. Aby tak mohla činit efektivně, musí k tomu mít vytvořeny základní předpoklady, mimo jiné také jasně a přehledně určené podmínky i ve vztahu k počtu občanů, o kterých s určitostí ví, že vojenskou službu v určité době vykonají a že je bude moci pro případnou obranu státu využít. Bez této možnosti by obrana státu a jeho občanů (a v konečném důsledku i hodnot, na kterých Česká republika stojí), byla velmi komplikovaná a v zásadě (při neexistenci armády profesionální) takřka nemožná. Z tohoto pohledu se potom § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě jeví jako přiměřený uvedeným skutečnostem, a to včetně stanovení doby plynoucí od skončení odvodního řízení. Jistěže lze polemizovat o tom, zda člověk (v 18 letech) je mentálně vyzrálý, včetně jeho vztahu k vlastnímu svědomí či náboženskému přesvědčení, a zda je v tomto směru jeho vývoj ukončen. Patrně nikoli, a lze namítat, že jeho vývoj je permanentní. Z hlediska uvažovaných důsledků však opravdu nelze přehlédnout, že pokud by vývoj svého přesvědčení uplatňoval v kterékoliv fázi svého života (samozřejmě ve vztahu k vojenské službě), zřejmě by budování armády a z tohoto pohledu zajišťování obrany státu a jeho občanů z valné části ztratilo svůj význam. Lze si snad představit i stanovení mírně rozdílné lhůty (pro příslušné prohlášení) i snad jinou událost, od které by lhůta měla plynout. Zajisté by však podle přesvědčení Ústavního soudu neměla být výrazně rozdílná od lhůty, která je vyjádřena současnou zákonnou úpravou (v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě). Z uvedených pohledů lze mít za to, že současná právní úprava je ústavně akceptovatelná, když je v ní dostatečně obsažena možnost v rozumné době a za rozumných okolností se svobodně a odpovědně rozhodnout a své přesvědčení vyjádřit.
Z hlediska legislativně technického a aplikačního je nutno si uvědomit, že je navrhováno zrušení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě. Jestliže by Ústavní soud tomuto návrhu v plném rozsahu vyhověl, znamenalo by to ve svém důsledku, že jedinec, který by byl odveden v rámci odvodního řízení a nežádal odklad (resp. odklad nebyl povolen), by vůbec nemohl své právo na odmítnutí vojenské služby vykonat. Výčet v § 2 odst. 1 tohoto zákona je taxativní a právo odmítnout je přiznáno pouze těm skupinám občanů, které jsou zde výslovně uvedeny. Nálezem Ústavního soudu by tak byla založena diskriminace jedné skupiny občanů, kteří mají brannou povinnost, a to skupiny nejrozsáhlejší - odvedenců bez odkladu vojenské služby. Zrušujícím nálezem by tak bylo dosaženo cíle přesně opačného, než bylo účelem podaného návrhu, tj. zbavení jedince tohoto práva místo časového rozšíření tohoto práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že § 2 odst. 1 písm. a) zákona o civilní službě není v rozporu s čl. 15 odst. 3 Listiny, a proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení zamítl.
Součástí podaného návrhu byl i návrh na zrušení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, který stanoví, že k prohlášením podaným po lhůtách uvedených v § 2 odst. 1 tohoto zákona se nepřihlíží; jinými slovy je zde stanoven prekluzivní charakter lhůt a jejich marným uplynutím zaniká právo odmítnout výkon vojenské služby. Napadená právní úprava nepřipouští navrácení lhůty ani pro případy, kdy její zmeškání bylo způsobeno objektivně existujícími skutečnostmi stojícími mimo vůli jedince. Jestliže v souvislosti s časovým omezením práva odmítnout výkon vojenské služby dospěl Ústavní soud k závěru, že samotné časové omezení není porušením ústavně zaručených práv, při posuzování § 2 odst. 2 zákona o civilní službě lze namítat, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 věta první Listiny). Ústavní soud proto vyhověl podanému návrhu v jeho druhé části a zrušil § 2 odst. 2 zákona o civilní službě právě s odkazem na výše uvedený čl. 4 odst. 4 Listiny. I když Listina v čl. 15 odst. 3 stanoví, že podrobnosti realizace práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanoví zákon, je obsah této právní úpravy limitován i dalšími ustanoveními Listiny. Nemůže být uplatňována taková právní úprava, která by zasahovala absolutně samu podstatu práva odmítnout vykonávat vojenskou službu stanovením zániku práva pouhým uplynutím času. Taková úprava je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, protože není šetřeno podstaty a smyslu předmětného základního práva, když je výrazným způsobem omezena možnost jeho uplatnění, což by mohlo vyvolat újmu na právech jedince právě pro uplatňování základních práv a svobod (čl. 3 odst. 3 Listiny). Ústavní soud si je vědom změny právní situace, kterou vyvolá jeho rozhodnutí o zrušení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a proto napadené ustanovení zákona o civilní službě zrušil k 31. prosinci 1999 tak, aby Parlament České republiky mohl upravit možnost prominutí zmeškání lhůty, v níž může občan vykonat svoje právo odmítnout vykonávat vojenskou službu, tedy nalézt způsob jak změnit v naznačeném směru dosud trvající stav, a zmírnit tak přílišnou tvrdost zákona obsaženou v současném znění § 2 odst. 2 zákona o civilní službě.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
