132

SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí



      Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 24. dubna 1967 byla ve Štrasburku přijata Evropská úmluva o osvojení dětí.

      Jménem České republiky byla Úmluva podepsána ve Štrasburku dne 15. prosince 1999.

      S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval s výhradou, že v souladu s ustanovením článku 25 odst. 1 Úmluvy si Česká republika vyhrazuje právo neuplatňovat článek 7 odst. 1. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 8. září 2000.

      Při ratifikaci Úmluvy bylo současně učiněno následující oznámení České republiky:

      ,,Česká republika informuje ve smyslu článku 2 Evropské úmluvy o osvojení dětí, že uvedla v platnost ve svém právním řádu ustanovení části III této úmluvy.

      Česká republika oznamuje v souladu s článkem 26 Evropské úmluvy o osvojení dětí, že žádosti podle článku 14 této úmluvy lze zasílat na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Benešova 22."

      Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 21 odst. 2 dne 26. dubna 1968. Pro Českou republiku vstupuje v platnost podle odstavce 3 téhož článku dne 9. prosince 2000.

      Anglické znění Úmluvy a její překlad do českého jazyka se vyhlašují současně.

















PŘEKLAD







EVROPSKÁ ÚMLUVA O OSVOJENÍ DĚTÍ


(Štrasburk dne 24. dubna 1967
)





Preambule




      Členské státy Rady Evropy, jako signatářské země této úmluvy,



      berouce v úvahu, že cílem Rady Evropy je dosáhnout větší míry jednoty mezi jejími členy, mimo jiné v zájmu usnadnění jejich sociálního pokroku;


      zvažujíce, že přes skutečnost, že ve všech členských zemích Rady Evropy existuje institut osvojení dětí, přetrvávají v těchto zemích odlišnosti v pohledu na zásady, jimiž by se mělo osvojení řídit, a rozdíly v postupech provádění osvojení a v jeho právních důsledcích; a



      berouce v úvahu, že přijetí společných zásad a postupů s ohledem na osvojení dětí přispěje k omezení potíží způsobených těmito odlišnostmi a zároveň podpoří sociální status a blaho osvojených dětí,



      se dohodly následovně:




ČÁST I


ZÁVAZKY A OBLAST P®SOBNOSTI


Článek 1


      Každá ze smluvních stran se zavazuje zajistit soulad svého práva s ustanoveními části II této úmluvy a informovat generálního tajemníka Rady Evropy o opatřeních, jež byla za tímto účelem přijata.




Článek 2

      Každá ze smluvních stran se zavazuje, že bude věnovat pozornost ustanovením vyloženým v části III této úmluvy a že v případě, že uvede v platnost anebo provedeným uvedením v platnost nebude dále uskutečňovat kterákoli z těchto ustanovení, podá o této skutečnosti informaci generálnímu tajemníkovi Rady
Evropy.


Článek 3


      Tato úmluva se aplikuje pouze na osvojení dítěte, které v době, kdy osvojitel žádá o jeho osvojení, ještě nedosáhlo věku 18 let a které není nebo nebylo ženaté/provdané a které ze zákona není považováno za zletilé.





ČÁST II



ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ


Článek 4

      Osvojení bude platné pouze v případě, že o něm rozhodne soudní nebo správní orgán (dále jen ,,příslušný orgán").



Článek 5


      1.  S výhradou ustanovení odstavců 2 až 4 tohoto článku osvojení nebude povoleno, pokud nebyly uděleny a dále nebyly staženy alespoň dále uváděné souhlasy s osvojením:

(a)

souhlas matky, a v případě, že je dítě manželského původu, souhlas otce; anebo v případě, že není k dispozici otec ani matka, aby dali souhlas, souhlas kterékoli osoby anebo orgánu oprávněných místo nich vykonávat rodičovská práva v tomto ohledu;

(b)

souhlas manžela (manželky) osvojitele.

      2.  Příslušný orgán nebude:

(a)

trvat na souhlasu kterékoli osoby uvedené v odstavci 1 tohoto článku, anebo

(b)

svým rozhodnutím rušit zamítnutí souhlasu ze strany kterékoli osoby nebo orgánu uvedených v odstavci 1,

pokud tak ve výjimečných důvodech bude stanovit zákon.




      3.  Jestliže jsou otec nebo matka zbaveni svých rodičovských práv s ohledem na dítě anebo alespoň práva dát souhlas k osvojení, zákon může stanovit, že nebude nezbytné získání souhlasu otce nebo matky.




      4.  Souhlas matky s osvojením jejího dítěte nebude akceptován, pokud nebude udělen v takové lhůtě po narození dítěte, jež nebude kratší šesti týdnů a jak může být předepsána zákonem, anebo, v případě, že žádná taková lhůta není stanovena, ve lhůtě, která podle stanoviska příslušného orgánu bude matce umožňovat, aby se dostatečně zotavila po porodu dítěte.



      5.  Pro účely tohoto článku označení ,,otec" a ,,matka" znamená osoby, jež jsou podle zákona rodiče dítěte.




Článek 6


      1.  Zákon bude povolovat osvojení dítěte pouze v případech, že se jedná buď o dvě osoby, žijící v manželském svazku, bez ohledu na to, zda osvojují současně anebo následně, anebo o osobu jedinou.



      2.  Zákon nebude povolovat opětovné osvojení dítěte, ledaže by nastala jedna nebo více dále uváděných okolností:

(a)

dítě je osvojováno manželem (manželkou) osoby, která je již osvojila;

(b)

původní osvojitel dítěte zemřel;

(c)

původní osvojení bylo zrušeno;

(d)

původní osvojení skončilo.

Článek 7

      1.  Dítě lze osvojit pouze v případě, že osvojitel dosáhl minimální věkové hranice předepsané pro tento účel, přičemž mu nemá být méně než 21 let nebo více než 35 let.


      2.  Zákon však může umožnit upuštění od požadavku minimální věkové hranice:

(a)

v případě, že osvojitelem je otec nebo matka dítěte, anebo

(b)

s ohledem na výjimečné okolnosti.

Článek 8

      1.  Příslušný orgán osvojení nepovolí, pokud nebude přesvědčen, že osvojení je v zájmu dítěte.


      2.  Ve všech případech bude příslušný orgán věnovat zvláštní pozornost významu osvojení jako prostředku k zajištění stálého a harmonického domova dítěte.


      3.  Obecně platí, že příslušný orgán jak shora uvedeno nebude o osvojení přesvědčen, pokud věkový rozdíl mezi osvojitelem a dítětem bude menší než obvyklý věkový rozdíl mezi rodiči a jejich dětmi.



Článek 9


      1.  Příslušný orgán osvojení nepovolí, dokud neproběhnou příslušná šetření týkající se osvojitele, dítěte a jeho rodiny.

      2.  Šetření se bude, v rozsahu odpovídajícím danému případu, týkat mimo jiné těchto otázek:

(a)

osobnosti, zdravotního stavu a prostředků osvojitele, podrobností o jeho domově a domácnosti a o jeho způsobilosti k výchově dítěte;

(b)

proč si osvojitel přeje dítě osvojit;

(c)

v případě, že pouze jeden z obou manželů téhož manželství žádá o osvojení dítěte, proč se k žádosti nepřipojí i ten druhý;

(d)

jak se dítě a osvojitel snášejí a po jakou dobu bylo dítě v jeho péči;

(e)

osobnosti a zdravotního stavu dítěte a v závislosti na jakýchkoli omezeních ukládaných zákonem, osobnosti a zdravotního stavu jeho předků;

(f)

názoru dítěte na navrhované osvojení;

(g)

náboženského přesvědčení osvojitele a dítěte, pokud je mají.

      3.  Tato šetření budou svěřena osobě nebo orgánu určeným pro tyto účely zákonem anebo soudním nebo správním orgánem. Budou je, nakolik je to možné, provádět sociální pracovníci kvalifikovaní v této oblasti na základě odpovídající přípravy nebo jejich zkušeností.



      4.  Ustanovení tohoto článku se nedotýkají pravomocí a povinností příslušného orgánu získávat v rámci těchto šetření anebo mimo něj jakékoli informace nebo důkazy, jež považuje za možný přínos pro šetření.




Článek 10


      1.  Osvojením nabývá osvojitel vůči osvojenci veškerá práva a povinnosti, jež mají otec nebo matka k dítěti narozenému v manželství.


      Osvojením nabývá osvojenec vůči osvojiteli veškerá práva a povinnosti, jež má dítě narozené v manželství ke svému otci nebo matce.



      2.  Jestliže jsou založena práva a povinnosti uvedené v odstavci 1 tohoto článku, jakákoli práva a povinnosti téhož druhu existující mezi osvojencem a jeho otcem nebo matkou anebo jakoukoli osobou nebo orgánem přestanou existovat. Nicméně zákon může stanovit, že manžel (manželka) osvojitele si zachová svá práva a povinnosti ve vztahu k osvojenci, jestliže ten je jejím manželským, nemanželským anebo adoptovaným dítětem.




      Kromě toho zákon může navíc zachovat vyživovací povinnost rodičů, jejich povinnost vydržovat anebo zaopatřit anebo vybavit věnem osvojence, jestliže osvojitel jakoukoli takovou povinnost
nezruší.
      3.  V zásadě bude umožněno, aby osvojenec nabyl příjmení osvojitele, a to buď náhradou za vlastní příjmení, anebo jako příjmení navíc ke svému příjmení.

      4.  Jestliže rodič dítěte narozeného v manželství má užívací právo k majetku tohoto dítěte, užívací právo osvojitele k majetku osvojence může být nehledě na odstavec 1 tohoto článku zákonem omezeno.



      5.  V dědických záležitostech, v míře, v jaké dědické právo umožňuje dítěti narozenému v manželství podílet se na majetku jeho otce nebo matky, se bude k osvojenci pro podobné účely přistupovat, jako by byl dítětem osvojitele narozeným v manželství.



Článek 11

      1.  Tam, kde osvojenec nemá při osvojení určitou osobou totéž státní občanství jako osvojitel, anebo v případě, že dítě osvojené manželským párem nemá jejich společné státní občanství, smluvní strana, ve vztahu k níž jsou osvojitel nebo osvojitelé státními občany, usnadní získání tohoto občanství pro dítě.



      2.  Pozbytí státního občanství, které by mohlo být důsledkem osvojení, bude záviset na tom, zda dítě má jiné státní občanství, anebo na jeho získání.



Článek 12

      1.  Počet dětí, jež osvojitel může osvojit, nebude zákonem omezen.



      2.  Osobě, která má anebo je způsobilá mít dítě narozené v manželství, se v tomto ohledu ze zákona nebude bránit, aby osvojila dítě.


      3.  Jestliže se osvojením zlepší právní postavení dítěte, nebude se ze zákona zakazovat, aby příslušná osoba osvojila své vlastní dítě, které se nenarodilo v manželství.



Článek 13

      1.  Před dosažením zletilosti osvojence lze osvojení zrušit ze závažných důvodů pouze rozhodnutím soudního nebo správního orgánu, a to pouze tehdy, je-li zrušení osvojení z tohoto důvodu povoleno zákonem.



      2.  Předchozí odstavec se netýká případu

(a)

osvojení, které je od počátku neplatné;

(b)

ukončení osvojení, kdy se osvojenec stává legitimním dítětem osvojitele.

Článek 14


      V případě, že se šetření prováděná podle článků 8 a 9 této Úmluvy týkají osoby, která žije nebo žila na území jiné smluvní strany, tato smluvní strana v případě podání žádosti o informace ihned vyvine úsilí, aby se požadované informace poskytly. Za tímto účelem se mohou příslušné orgány na sebe obracet přímo.





Článek 15

      Přijme se opatření, které zabrání jakémukoliv nenáležitému finančnímu prospěchu plynoucímu ze vzdání se dítěte pro účely osvojení.



Článek 16

      Každá ze smluvních stran si zachovává opci k volbě opatření, jež budou ještě více nakloněna osvojovanému dítěti.




ČÁST III

DOPL¶UJÍCÍ USTANOVENÍ


Článek 17

      Osvojení bude povoleno až tehdy, když dítě setrvá v péči osvojitelů po dobu, jež bude dostatečně dlouhá na to, aby si příslušný orgán mohl učinit přiměřený úsudek o budoucích vztazích v případě, že by se osvojení povolilo.




Článek 18

      Státní orgány zajistí podporu a odpovídající fungování veřejných a soukromých agentur, na něž se mohou se žádostí o pomoc a informace obracet ti, kteří si přejí osvojit dítě anebo zprostředkovat takové osvojení.




Článek 19

      Sociální a právní aspekty osvojení budou zahrnuty do programu přípravy sociálních
pracovníků.

Článek 20


      1.  Bude přijato opatření, jímž se umožní, aby se osvojení uskutečnilo bez odhalení totožnosti osvojitele rodině dítěte.


      2.  Bude přijato opatření, aby řízení o osvojení probíhalo s vyloučením veřejnosti.


      3.  Osvojitel a osvojenec budou moci obdržet doklad obsahující výpis z matriky osvědčující datum a místo narození osvojence, nikoliv však výslovnou zmínku o osvojení nebo o totožnosti dřívějších rodičů osvojence.




      4.  Matriční záznamy budou vedeny a jejich obsah v každém případě reprodukován takovým způsobem, aby se osobám, které nemají oprávněný zájem, zabránilo dozvědět se o osvojení určité osoby, anebo, v případě, že se osvojení odhalí, o totožnosti dřívějších rodičů této osoby.




ČÁST IV


ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ


Článek 21

      1.  Tato úmluva bude otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy. Podléhá ratifikaci nebo přijetí. Listiny o ratifikaci nebo přijetí budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.




      2.  Tato úmluva vstoupí v platnost uplynutím tří měsíců od data uložení třetí ratifikační listiny nebo listiny o přijetí.


      3.  Pokud jde o signatářský stát ratifikující nebo přijímající následně, vstoupí Úmluva v platnost uplynutím tří měsíců od data uložení jeho listiny o ratifikaci nebo přijetí.



Článek 22

      1.  Poté, co tato úmluva vstoupí v platnost, může Výbor ministrů Rady Evropy přizvat kterýkoli stát, jenž není členem Rady Evropy, aby k této úmluvě přistoupil.



      2.  K přístupu dojde uložením listiny o přistoupení u generálního tajemníka Rady Evropy s účinností tři měsíce ode dne jejího uložení.




Článek 23

      1.  Kterákoli smluvní strana může v době podpisu anebo při ukládání své listiny o ratifikaci, přijetí nebo přistoupení specifikovat území nebo několik území, na něž se tato úmluva použije.



      2.  Kterákoli smluvní strana může při uložení své listiny o ratifikaci, přijetí nebo přistoupení anebo kdykoli později prohlášením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit tuto úmluvu na kterékoli jiné území nebo více území specifikovaných v prohlášení, za jejichž mezinárodní vztahy je odpovědná anebo jejichž jménem je oprávněna přijímat závazky.




      3.  Jakékoli prohlášení učiněné v souladu s předchozím odstavcem může být s ohledem na kterékoli území uvedené v takovém prohlášení vzato zpět při zachování postupu podle článku 27 této úmluvy.




Článek 24

      1.  Kterákoli smluvní strana, jejíž právo umožňuje více než jeden druh osvojení, bude mít právo aplikovat ustanovení článku 10 odstavců 1, 2, 3 a 4 a článku 12 odstavců 2 a 3 této úmluvy pouze na jednu takovou formu osvojení.



      2.  Smluvní strana uplatňující toto právo bude v době podpisu anebo uložení listiny o ratifikaci, přijetí nebo přistoupení anebo když činí prohlášení podle článku 23 odstavce 2 této úmluvy informovat o této skutečnosti generálního tajemníka Rady Evropy a vyjádří se, jakým způsobem toto právo uplatnila.




      3.  Tato smluvní strana může ukončit výkon tohoto práva a podat o tom zprávu generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.



Článek 25

      1.  Kterákoli smluvní strana může mít při podpisu nebo uložení své listiny o ratifikaci, přijetí nebo přistoupení, anebo když činí prohlášení v souladu s článkem 23 odstavce 2 této úmluvy, nejvýše dvě výhrady vůči ustanovením částí II Úmluvy.




      Výhrady obecné povahy nejsou povoleny; žádná z výhrad se nesmí týkat více než jednoho ustanovení.



      Výhrada zůstane v platnosti po dobu pěti let od data, kdy tato úmluva vstoupí pro příslušnou smluvní stranu


v platnost. Lze ji obnovit pro následné období pěti let prostřednictvím prohlášení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy vždy před uplynutím příslušného období.


      2.  Kterákoli smluvní strana může v plném rozsahu anebo zčásti vzít zpět výhradu vznesenou v souladu s předchozím odstavcem formou prohlášení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, jež nabude účinnosti datem jeho přijetí.




Článek 26

      Každá ze smluvních stran oznámí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy názvy a adresy orgánů, na něž se mohou zasílat žádosti podle článku 14.




Článek 27

      1.  Tato úmluva zůstane v platnosti po dobu neurčitou.


      2.  Kterákoli ze smluvních stran může v míře, která se jí týká, tuto úmluvu vypovědět formou oznámení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.



      3.  Takové vypovězení nabude účinnosti uplynutím šesti měsíců od data přijetí takového oznámení generálním tajemníkem.


Článek 28


      Generální tajemník Rady Evropy vyrozumí členské státy Rady a kterýkoli stát, který přistoupil k této úmluvě, o

(a)

každém podpisu;

(b)

každém uložení listiny o ratifikaci, přijetí nebo přistoupení;

(c)

každém datu vstupu této úmluvy v platnost v souladu s jejím článkem 21;

(d)

každém oznámení obdrženém v souladu s ustanoveními článku 1;

(e)

každém oznámení obdrženém v souladu s ustanoveními článku 2;

(f)

každém prohlášení obdrženém v souladu s ustanoveními článku 23 odstavců 2 a 3;

(g)

každé informaci obdržené v souladu s ustanoveními článku 24 odstavců 2 a 3;

(h)

každé výhradě vznesené v souladu s ustanoveními článku 25 odstavce 1;

(i)

obnovení jakékoli výhrady provedené v souladu s ustanoveními článku 25 odstavce 1;

(j)

stažení jakékoli výhrady podle článku 25 odstavce 2;

(k)

každém oznámení obdrženém v souladu s ustanoveními článku 26;

(l)

každém oznámení obdrženém v souladu s ustanoveními článku 27 a o datu, jímž vypovězení smlouvy nabývá účinnosti.

      Na důkaz čehož níže podepsaní, řádně k tomu zmocněni, tuto úmluvu podepsali.


      Dáno ve Štrasburku dne 24. dubna roku 1967, v anglickém a francouzském jazyce, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, jež zůstane uloženo v archivech Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy předá ověřené kopie každému ze signatářských a přistupujících států.