141

SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí


      Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 24. listopadu 1983 byla ve Štrasburku přijata Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů.

      Jménem České republiky byla Úmluva podepsána ve Štrasburku dne 15. října 1999.

      S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval s výhradou podle článku 18 odst. 1 Úmluvy, že ústřední orgán určený podle článku 12 Úmluvy (Ministerstvo spravedlnosti) může odmítnout žádost druhého smluvního státu o pomoc podanou podle článku 12 Úmluvy, jestliže tato žádost není předložena v českém jazyce nebo v anglickém jazyce nebo ve francouzském jazyce a nebo není opatřena překladem do jednoho z oficiálních jazyků Rady Evropy. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 8. září 2000.

      Při ratifikaci Úmluvy bylo současně učiněno následující oznámení České republiky: ,,Česká republika oznamuje, že ústředním orgánem podle článku 12 Úmluvy je Ministerstvo spravedlnosti."

      Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 15 odst. 1 dne 1. února 1988. Pro Českou republiku vstupuje v platnost podle odstavce 2 téhož článku dne 1. ledna 2001.

      Anglické znění Úmluvy a její překlad do českého jazyka se
vyhlašují současně.


PŘEKLAD


EVROPSKÁ ÚMLUVA

O ODŠKOD¶OVÁNÍ OBĚTÍ NÁSILNîCH TRESTNîCH
ČIN®


      Členské státy Rady Evropy, signatáři této Úmluvy,

      vzhledem k tomu, že cílem Rady Evropy je vytvářet těsnější jednotu mezi členskými státy;


      vzhledem k tomu, že z důvodu spravedlnosti a sociální solidarity je nezbytné zabývat se situací osob poškozených úmyslnými násilnými trestnými činy, u kterých došlo k ublížení na těle a zdraví, nebo situací osob, které byly v péči poškozených osob, jež zemřely na následky těchto trestných činů;



      vzhledem k tomu, že je nezbytné zavést nebo rozvíjet systémy odškodňování těchto obětí státem, na jehož území byly tyto trestné činy spáchány, zvláště pak v případech, kdy je pachatel trestného činu neznámý nebo bez prostředků;

      vzhledem k tomu, že je nezbytné zavést minimální ustanovení ve zmíněné oblasti;


      ve světle rezoluce (77) 27 Výboru ministrů Rady Evropy o odškodňování obětí násilných trestných činů,


      se dohodly na přijetí následujících ustanovení:



ČÁST I

Základní principy

Článek 1

      Smluvní strany se zavazují přijmout nezbytná opatření pro efektivní realizaci principů stanovených
v části I této Úmluvy.

Článek 2

      1. Pokud nelze zajistit odškodnění z jiných zdrojů, stát je povinen přispět na odškodnění:

a)

těch, kteří utrpěli těžké ublížení na těle a na zdraví následkem úmyslného trestného činu;

b)

těch, kteří byli v péči osoby zemřelé následkem tohoto trestného činu.

      2. Nárok na odškodnění stanovené v předchozím odstavci vzniká, i když nelze pachatele trestně stíhat a potrestat.


Článek 3

      Nárok na odškodnění státem, na jehož území byl spáchán daný trestný čin, mohou uplatnit:

a)

státní příslušníci států, které přistoupily k této Úmluvě;

b)

státní příslušníci všech členských států Rady Evropy, kteří mají trvalý pobyt ve státě, na jehož území byl spáchán trestný čin.

Článek 4

      Odškodnění v závislosti na konkrétním případě musí pokrýt alespoň následující újmu: ušlý výdělek, výlohy léčby a hospitalizace, výlohy spojené s pohřbem, a pokud jde o vyživované osoby, ušlé
výživné.

Článek 5

      Předpisy upravující odškodňování mohou podle potřeby souhrnně nebo pro jednotlivé položky stanovit horní hranici a dolní hranici, nad kterou a pod kterou nelze odškodnění vyplácet.



Článek 6

      Předpisy pro odškodňování mohou rovněž stanovit lhůtu, do které je třeba podat žádost o odškodnění.



Článek 7

      Nárok na odškodnění lze snížit nebo zrušit podle finanční situace žadatele.



Článek 8

      1. Nárok na odškodnění lze snížit nebo zrušit podle chování poškozeného nebo žadatele během trestného činu nebo po něm nebo v závislosti na způsobené újmě nebo smrti.


      2. Nárok na odškodnění lze rovněž snížit nebo zrušit, pokud poškozený nebo žadatel je zapojen do organizovaného zločinu nebo je členem organizace, která páchá násilnou trestnou činnost.


      3. Nárok na odškodnění lze rovněž snížit nebo zrušit v případě, že částečné nebo celkové odškodnění by nebylo spravedlivé nebo by bylo v rozporu s veřejným pořádkem.


Článek 9

      Pro účely zamezení dvojího odškodňování může stát nebo příslušný orgán zkrátit přiznanou částku odškodnění nebo na dané osobě požadovat vrácení celé částky spojené s újmou nebo smrtí, kterou obdržela od pachatele, od orgánů sociálního zabezpečení, pojišťovny nebo z jiného zdroje.



Článek 10

      Na stát nebo příslušný orgán lze převést práva odškodněné osoby do výše plnění.



Článek 11

      Smluvní strany se zavazují přijmout příslušná opatření tak, aby případní žadatelé měli k dispozici informace o systému odškodňování.




ČÁST II

Mezinárodní spolupráce

Článek 12

      S výhradou aplikace dvoustranných a mnohostranných smluv o vzájemné pomoci mezi smluvními státy jsou příslušné orgány smluvních států povinny si na požádání vzájemně poskytovat veškerou možnou pomoc v oblasti upravené touto Úmluvou. Za tímto účelem každý smluvní stát určí ústřední orgán, který bude přijímat žádosti


o pomoc a vyřizovat je, a bude o tom informovat generálního tajemníka Rady Evropy při předložení listin o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení.


Článek 13

      1. O aplikaci této Úmluvy je třeba informovat Evropský výbor pro trestní problematiku (CDPC) Rady Evropy.


      2. Za tímto účelem každá smluvní strana generálnímu tajemníkovi Rady Evropy předá veškeré užitečné informace týkající se zákonných nebo podzákonných norem, které se dotýkají otázek upravených touto Úmluvou.



ČÁST III

Závěrečná ustanovení

Článek 14

      Tato Úmluva je otevřena k podpisu všem členským státům Rady Evropy. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.




Článek 15

      1. Tato Úmluva vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců po datu, ke kterému tři členské státy Rady Evropy vyjádřily svůj souhlas přijmout na sebe závazky vyplývající z Úmluvy v souladu s ustanoveními čl. 14.


      2. Pro státy, které svůj souhlas přijmout na sebe závazky vyplývající z Úmluvy vyjádří později, tato Úmluva vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců po datu předložení listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení.



Článek 16

      1. Poté, co tato Úmluva vstoupí v platnost, může Výbor ministrů Rady Evropy vyzvat i nečlenské státy, aby k této Úmluvě přistoupily na základě rozhodnutí přijatého většinou stanovenou v čl. 20. d Statutu Rady Evropy a jednohlasným souhlasem vyjádřeným zástupci smluvních států majících právo zasedat ve Výboru.




      2. Pro státy, které přistoupí k Úmluvě, tato Úmluva vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po datu uložení listiny o přistoupení generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.




Článek 17

      1. Každý stát může při podpisu nebo při předložení listin o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení určit území, na kterém nebo na nichž bude platit tato Úmluva.


      2. Každý stát kdykoliv později může na základě prohlášení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit působnost této Úmluvy na další případné území uvedené v daném prohlášení. Pro toto území



Úmluva vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců po datu, ke kterému toto prohlášení bylo doručeno generálnímu tajemníkovi.


      3. Každé prohlášení učiněné v souladu s předchozími odstavci lze s ohledem na v něm uvedené území vzít zpět na základě oznámení generálnímu tajemníkovi. Toto zpětvzetí se stane účinným první den měsíce následujícího po uplynutí období šesti měsíců po datu doručení oznámení generálnímu tajemníkovi.



Článek 18

      1. Každý stát může při podpisu nebo při předložení své listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení uplatnit jednu nebo několik výhrad.


      2. Ten smluvní stát, který vyjádřil výhradu v souladu s předchozím odstavcem, ji může zcela nebo částečně vzít zpět na základě oznámení doručeného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Toto zpětvzetí nabude účinnosti k datu doručení oznámení generálnímu tajemníkovi.



      3. Smluvní strana, která vyjádřila výhradu k nějakému ustanovení této Úmluvy, se nemůže domáhat aplikace stejného ustanovení jiným smluvním státem; nicméně v případě částečné nebo podmíněné výhrady se může domáhat platnosti daného ustanovení v rozsahu, který sama akceptovala.



Článek 19

      1. Smluvní strany mohou kdykoliv tuto Úmluvu vypovědět na základě oznámení doručeného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.

      2. Výpověd' nabude účinnosti první den měsíce následujícího po uplynutí období šesti měsíců po datu doručení oznámení generálnímu tajemníkovi.



Článek 20

      Generální tajemník Rady Evropy uvědomí členské státy Rady Evropy a ostatní státy, které přistoupily k Úmluvě:

a)

o každém státě, který podepsal Úmluvu;

b)

o každém uložení ratifikačních listin, listin o přijetí, schválení nebo přístupu;

c)

o každém datu vstupu v platnost této Úmluvy v souladu s jejími čl. 15, 16 a 17;

d)

o jakémkoli jiném aktu, oznámení nebo sdělení, které se vztahuje k
této Úmluvě.

      Na důkaz čehož níže podepsaní zmocněnci připojili své podpisy.


      Dáno ve Štrasburku dne 24. listopadu 1983 v jazyce francouzském a anglickém, které mají oba stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivech Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy zašle ověřenou kopii všem členským státům Rady Evropy a státům, které byly vyzvány k přistoupení.