57

SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí


      Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 13. dubna 2005 byla přijata v New Yorku Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu.

      Jménem České republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 15. září 2005.

      S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 25. července 2006.

      Při ratifikaci Úmluvy učinila Česká republika následující oznámení: ,,V souladu s článkem 9 odst. 3 Úmluvy Česká republika oznamuje, že ustavila svou jurisdikci nad činy uvedenými v článku 2 Úmluvy v případech stanovených v článku 9 odst. 2 písm. c) a d) Úmluvy".

      Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 25 odst. 1 dne 7. července 2007 a tímto vstoupila v platnost i pro Českou republiku.

      Anglické znění Úmluvy a její překlad do českého jazyka se vyhlašují současně.
PŘEKLAD




MEZINÁRODNÍ ÚMLUVA

O POTLAČOVÁNÍ ČIN® JADERNÜHO TERORISMU

Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu



      Státy, které jsou smluvními stranami této Úmluvy,

      majíce na zřeteli cíle a zásady Charty Organizace spojených národů týkající se udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a podpory dobrého sousedství a přátelských vztahů a spolupráce mezi státy,




      připomínajíce Prohlášení u příležitosti padesátého výročí Organizace spojených národů z 24. října 1995,



      uznávajíce právo všech států rozvíjet a využívat jadernou energii pro mírové účely a jejich oprávněný zájem na možném prospěchu, který lze získat mírovým využitím jaderné energie,



      majíce na paměti Úmluvu o fyzické ochraně jaderných materiálů z roku 1980,


      hluboce znepokojeny celosvětovým nárůstem činů terorismu ve všech jeho podobách a projevech,


      připomínajíce rovněž Prohlášení o opatřeních na odstranění mezinárodního terorismu v příloze rezoluce Valného shromáždění č. 49/60 z 9. prosince 1994, v němž členské státy Organizace spojených národů mimo jiné slavnostně potvrzují jednoznačné odsouzení veškerých činů, metod a praktik terorismu jako zločinných a neospravedlnitelných, ať jsou páchány kdekoli a kýmkoli, včetně těch, které ohrožují přátelské vztahy mezi státy a národy a představují hrozbu pro územní celistvost a bezpečnost státu,





      konstatujíce, že Prohlášení rovněž vyzvalo státy, aby urychleně přezkoumaly rozsah stávajících mezinárodně právních ustanovení o předcházení, potlačování a odstraňování terorismu ve všech jeho podobách a projevech s cílem zajistit existenci komplexního právního rámce pokrývajícího veškeré aspekty této záležitosti,





      připomínajíce rezoluci Valného shromáždění č. 51/210 ze 17. prosince 1996 a Prohlášení doplňující Prohlášení o opatřeních na odstranění mezinárodního terorismu z roku 1994, které tvoří její přílohu,



      připomínajíce rovněž, že podle rezoluce Valného shromáždění č. 51/210 byl ustanoven ad hoc výbor, mimo jiné za účelem vypracování mezinárodní úmluvy o potlačovaní činů jaderného terorismu, která by doplnila příslušné stávající mezinárodní instrumenty,



      konstatujíce, že činy jaderného terorismu mohou mít ty nejzávažnější důsledky a mohou představovat hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti,

      konstatujíce rovněž, že stávající mnohostranná právní ustanovení nepostihují tyto útoky odpovídajícím způsobem,

      přesvědčeny o naléhavé potřebě posílit mezinárodní spolupráci mezi státy při tvorbě a přijímání účinných a praktických opatření pro předcházení takovým činům terorismu a pro stíhání a trestání jejich pachatelů,





      konstatujíce, že činnost vojenských sil států se řídí pravidly mezinárodního práva mimo rámec této Úmluvy a že vynětí jistých jednání z působnosti této Úmluvy neznamená prominutí jinak protiprávních činů ani jejich uznání za činy povolené zákonem, ani nevylučuje stíhání na základě jiných zákonů,




      se dohodly takto:


Článek 1


      Pro účely této Úmluvy:

      1.  ,,Radioaktivním materiálem" se rozumí jaderný materiál a jiné radioaktivní látky, které obsahují nuklidy procházející samovolným rozpadem (proces provázený vysíláním jednoho či více typů ionizujícího záření, například alfa, beta, neutronového a gama) a které mohou, vzhledem ke svým radiologickým či štěpným vlastnostem, způsobit smrt, těžkou újmu na zdraví nebo závažnou škodu na majetku či životním prostředí.





      2.  ,,Jaderným materiálem" se rozumí plutonium, s výjimkou plutonia, v němž je izotopická koncentrace plutonia-238 vyšší než 80 procent; uran-233; uran obohacený izotopy 235 nebo 233; uran obsahující směs izotopů vyskytujících se v přírodě kromě uranu obsaženého v rudě či rudných zbytcích; nebo jakýkoli materiál obsahující jednu či více z výše uvedených položek;



      přičemž ,,uranem obohaceným izotopy 235 nebo 233" se rozumí uran obsahující izotop 235 nebo 233 nebo oba tyto izotopy v takovém množství, že poměr součtu těchto izotopů k izotopu 238 je vyšší než poměr izotopu 235 k izotopu 238 v uranu vyskytujícím se v přírodě.



      3.  ,,Jaderným zařízením" se rozumí

(a)

jakýkoli jaderný reaktor, včetně reaktorů umístěných v plavidlech, vozidlech, letadlech nebo kosmických objektech k využití jako energetický zdroj za účelem pohonu takových plavidel, vozidel, letadel či kosmických objektů nebo za jakýmkoli jiným účelem;

(b)

jakýkoli provozní celek nebo dopravní prostředek užívaný k výrobě, skladování, zpracování nebo přepravě radioaktivního materiálu.

      4.  ,,Zařízením" se rozumí:

(a)

jakékoli jaderné výbušné zařízení; nebo

(b)

jakékoli zařízení rozptylující radioaktivní materiál nebo vyzařující radioaktivní záření, které vzhledem ke svým radiologickým vlastnostem může způsobit smrt, těžkou újmu na zdraví nebo závažnou škodu na majetku či životním prostředí.

      5.  ,,Státním či vládním zařízením" se rozumí jakékoli stálé či dočasné zařízení či dopravní prostředek, využívaný či spravovaný představiteli státu, členy vlády, zákonodárných či soudních orgánů nebo úředníky či zaměstnanci státu nebo jakéhokoli jiného veřejného orgánu či organizace nebo zaměstnanci či úředníky mezivládní organizace v souvislosti s jejich úředními povinnostmi.




      6.  ,,Vojenskými silami státu" se rozumí ozbrojené síly státu organizované, cvičené a vybavené na základě jeho vnitrostátního práva především za účelem obrany či bezpečnosti státu, a osoby působící v rámci zabezpečení těchto ozbrojených sil a podléhající jejich oficiálnímu velení, kontrole a odpovědnosti.





Článek 2


      1.  Trestného činu ve smyslu této Úmluvy se dopustí jakákoli osoba, která protiprávně a úmyslně:

(a)

drží radioaktivní materiál nebo vyrobí či drží zařízení:

      (i)  s úmyslem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví; nebo

      (ii)  s úmyslem způsobit závažnou škodu na majetku nebo životním prostředí;

(b)

jakýmkoli způsobem užívá radioaktivní materiál či zařízení, nebo užívá či poškodí jaderné zařízení způsobem, který vyvolá uvolnění nebo nebezpečí uvolnění radioaktivního materiálu:

      (i)  s úmyslem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví; nebo

      (ii)  s úmyslem způsobit závažnou škodu na majetku nebo životním prostředí; nebo



      (iii)  s úmyslem přimět fyzickou či právnickou osobu, mezinárodní organizaci nebo stát k vykonání nebo ke zdržení se nějakého úkonu.


      2.  Trestného činu se rovněž dopustí jakákoli osoba, která:

(a)

vyhrožuje spácháním trestného činu uvedeného v odstavci 1 písm. b) tohoto článku za okolností svědčících o věrohodnosti pohrůžky; nebo

(b)

pohrůžkou, za okolností svědčících o věrohodnosti pohrůžky, nebo násilím protiprávně a úmyslně vyžaduje radioaktivní materiál, zařízení či jaderné zařízení.

      3.  Trestného činu se rovněž dopustí jakákoli osoba, která se pokusí spáchat trestný čin uvedený v odstavci 1 tohoto článku.


      4.  Trestného činu se rovněž dopustí jakákoli osoba, která:

(a)

se jako spolupachatel účastní trestného činu uvedeného v odstavci 1, 2 nebo 3 tohoto článku; nebo

(b)

organizuje nebo navádí jiné ke spáchání trestného činu uvedeného v odstavci 1, 2 nebo 3 tohoto článku; nebo

(c)

jakýmkoli jiným způsobem přispěje ke spáchání jednoho či více trestných činů uvedených v odstavci 1, 2 nebo 3 tohoto článku skupinou osob jednajících se společným záměrem; takové přispění musí být úmyslné a osoba se ho musí dopustit buď s cílem napomáhat obecné trestné činnosti či záměru skupiny, nebo s vědomím úmyslu skupiny spáchat daný trestný čin či trestné činy.

Článek 3


      Tato Úmluva se nevztahuje na případy, kdy je trestný čin spáchán v jednom státu, údajný pachatel a oběti jsou státními příslušníky tohoto státu, údajný pachatel je vypátrán na území tohoto státu a žádný jiný stát nemá důvod k výkonu jurisdikce podle článku 9 odst. 1 nebo odst. 2, s tou výjimkou, že v těchto případech přiměřeně platí ustanovení článků 7, 12, 14, 15, 16 a 17.






Článek 4


      1.  Žádným z ustanovení této Úmluvy nejsou dotčena jiná práva, povinnosti a odpovědnost států a jednotlivců vyplývající z mezinárodního práva, zejména z cílů a zásad Charty Organizace spojených národů a z mezinárodního humanitárního práva.




      2.  Touto Úmluvou se neřídí činnost ozbrojených sil během ozbrojeného konfliktu v tom smyslu, v jakém tyto pojmy chápe mezinárodní humanitární právo, která se řídí tímto právem, a touto Úmluvou se neřídí činnost prováděná vojenskými silami státu při výkonu jejich služebních povinností, pokud se řídí jinými pravidly mezinárodního práva.





      3.  Ustanovení odstavce 2 tohoto článku nelze vykládat tak, jako by činy jinak protiprávní byly promíjeny nebo uznávány za činy povolené zákonem, nebo jako by bylo vyloučeno stíhání na základě jiných zákonů.



      4.  Tato Úmluva neřeší otázku legálnosti užití nebo pohrůžky užitím jaderných zbraní státy a nelze ji vykládat tak, jako by tuto otázku řešila.
Článek 5


      Každá smluvní strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná:

(a)

k přijetí právní úpravy, kterou se trestné činy vyjmenované v článku 2 stanou trestnými činy podle jejího vnitrostátního práva;

(b)

ke stanovení přiměřených trestů za tyto trestné činy s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru.

Článek 6


      Každá smluvní strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná, včetně, pokud je toho zapotřebí, vnitrostátních právních předpisů, s cílem zajistit, aby trestné činy spadající do působnosti této Úmluvy, zejména pokud jsou určeny nebo zamýšleny k vyvolání stavu teroru mezi veřejností nebo ve skupině osob nebo u určitých osob, nebyly za žádných okolností ospravedlnitelné zřeteli politické, filozofické, ideologické, rasové, etnické, náboženské nebo jiné podobné povahy, a aby za ně byly ukládány tresty slučitelné s jejich závažnou povahou.








Článek 7


      1.  Smluvní strany spolupracují prostřednictvím:

(a)

přijímání všech vhodných opatření, včetně, jestliže je to nezbytné, změn svého vnitrostátního práva, jejichž účelem je předcházet a bránit tomu, aby na jejich příslušných územích probíhala příprava k trestným činům uvedeným v článku 2, páchaným na jejich územích nebo mimo tato území, včetně opatření zajišťujících, aby na jejich územích byla zakázána nezákonná činnost osob, skupin nebo organizací, které k těmto činům pobízejí, navádějí, organizují je, vědomě je financují či vědomě pro ně poskytují technickou pomoc či informace, nebo které se zapojují do páchání takových činů;

(b)

výměny přesných a ověřených informací v souladu se svým vnitrostátním právem, způsobem jím stanoveným a za podmínek jím stanovených, a koordinace správních a jiných opatření, která jsou podle potřeby přijímána za účelem odhalování, prevence, potlačování a vyšetřování trestných činů uvedených v článku 2 a také za účelem zahájení trestního řízení proti osobám, které se údajně dopustily těchto trestných činů. Smluvní strana zejména přijme příslušná opatření, jejichž účelem je neprodleně informovat ostatní státy uvedené v článku 9 ohledně páchání trestných činů uvedených v článku 2, jakož i ohledně přípravy ke spáchání takových trestných činů, o nichž se dozvěděla, a také podle okolností informovat mezinárodní organizace.

      2.  Smluvní strany přijmou v souladu se svým vnitrostátním právem příslušná opatření na ochranu důvěrnosti jakýchkoli informací, které obdrží jako důvěrné sdělení na základě ustanovení této Úmluvy od jiné smluvní strany nebo v rámci účasti na jakékoli činnosti vykonávané za účelem provádění této Úmluvy. Pokud smluvní
strany poskytují informace mezinárodním organizacím jako důvěrná sdělení, musí být podniknuty kroky zajišťující ochranu důvěrnosti takových informací.




      3.  Tato Úmluva nevyžaduje, aby smluvní strany poskytovaly jakékoli informace, které podle vnitrostátního práva poskytovat nesmějí, nebo které by ohrozily bezpečnost daného státu nebo fyzickou ochranu jaderného materiálu.



      4.  Smluvní strany informují generálního tajemníka Organizace spojených národů o svých příslušných orgánech a styčných úřadech odpovědných za odesílání a přijímání informací zmíněných v tomto článku. Generální tajemník Organizace spojených národů sdělí takové informace o příslušných orgánech a styčných úřadech všem smluvním stranám a Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Takové orgány a styčné úřady musí být dosažitelné nepřetržitě.






Článek 8


      Pro účely předcházení trestným činům podle této Úmluvy smluvní strany vynaloží veškeré úsilí k přijetí příslušných opatření k zajištění ochrany radioaktivního materiálu, s přihlédnutím k příslušným doporučením a funkcím Mezinárodní agentury pro atomovou energii.




Článek 9


      1.  Každý stát, který je smluvní stranou, přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k založení jeho jurisdikce nad trestnými činy uvedenými v článku 2, pokud:

(a)

trestný čin je spáchán na území tohoto státu; nebo

(b)

trestný čin je spáchán na palubě plavidla plujícího pod vlajkou tohoto státu nebo na palubě letadla, které je registrováno podle zákonů tohoto státu v době spáchání trestného činu; nebo

(c)

trestný čin je spáchán státním příslušníkem tohoto státu.

      2.  Stát, který je smluvní stranou, je oprávněn rovněž stanovit svou jurisdikci nad jakýmkoli takovým trestným činem, pokud:

(a)

trestný čin je spáchán proti státnímu příslušníkovi tohoto státu; nebo

(b)

trestný čin je spáchán proti státnímu nebo vládnímu zařízení tohoto státu v zahraničí, včetně velvyslanectví nebo jiných diplomatických či konzulárních prostor tohoto státu; nebo

(c)

trestný čin je spáchán osobou bez státní příslušnosti, která má obvyklý pobyt na území tohoto státu; nebo

(d)

trestný čin je spáchán ve snaze přimět tento stát k vykonání nebo ke zdržení se nějakého úkonu; nebo

(e)

trestný čin je spáchán na palubě letadla, které je provozováno vládou tohoto státu.

      3.  Při ratifikaci, přijetí či schválení této Úmluvy nebo přístupu k ní každá smluvní strana vyrozumí generálního tajemníka Organizace spojených národů o jurisdikci, kterou založila podle svého vnitrostátního práva v souladu s odstavcem 2 tohoto článku. V případě jakýchkoli změn příslušná smluvní strana okamžitě vyrozumí generálního tajemníka.



      4.  Každá smluvní strana rovněž přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k založení její jurisdikce nad trestnými činy uvedenými v článku 2 v případech, kdy se údajný pachatel nachází na jejím území a ona jej nevydá do žádné ze smluvních stran, které založily svou jurisdikci v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku.




      5.  Tato Úmluva nevylučuje výkon jakékoli trestní jurisdikce založené smluvní stranou v souladu s jejím vnitrostátním právem.



Článek 10


      1.  Po obdržení informace, že trestný čin uvedený v článku 2 byl spáchán nebo je páchán na území smluvní strany nebo že osoba, která spáchala či údajně spáchala takový trestný čin, se může zdržovat na jejím území, příslušná smluvní strana přijme taková opatření, která mohou být podle jejího vnitrostátního práva nezbytná k vyšetření skutečností obsažených v informaci.




      2.  Po zjištění, že ji k tomu okolnosti opravňují, smluvní strana, na jejímž území se zdržuje pachatel či údajný pachatel, přijme příslušná opatření podle svého vnitrostátního práva k zajištění přítomnosti této osoby pro účely stíhání nebo vydání.



      3.  Jakákoli osoba, vůči níž jsou přijímána opatření uvedená v odstavci 2 tohoto článku, má právo:

(a)

se neprodleně spojit s nejbližším příslušným představitelem státu, jehož státním příslušníkem tato osoba je či který je jinak oprávněn chránit práva této osoby, nebo, pokud jde o osobu bez státní příslušnosti, státu, na jehož území má obvyklý pobyt;

(b)

být navštěvována představitelem tohoto státu;

(c)

být informována o právech této osoby podle písmen a) a b).

      4.  Práva uvedená v odstavci 3 tohoto článku se vykonávají v souladu s právními předpisy státu, na jehožúzemí se pachatel či údajný pachatel nachází, s tím, že zmíněné právní předpisy musí v plné míře umožňovat splnění zamýšleného účelu práv přiznávaných podle odstavce 3.


      5.  Ustanoveními odstavců 3 a 4 tohoto článku není dotčeno právo jakékoli smluvní strany s nárokem na jurisdikci podle článku 9 odst. 1 písm. c) nebo odst. 2 písm. c) vyzvat Mezinárodní výbor Červeného kříže, aby se s údajným pachatelem spojil a navštěvoval jej.





      6.  Pokud smluvní strana vezme osobu do vazby podle tohoto článku, okamžitě vyrozumí, přímo nebo prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů, smluvní strany, které založily jurisdikci podle článku 9 odst. 1 a 2, a uzná-li to za vhodné, jakékoli jiné zainteresované smluvní strany, o skutečnosti, že tato osoba je ve vazbě, a o okolnostech opravňujících k zadržení této osoby. Stát, který vede vyšetřování předpokládané v odstavci 1 tohoto článku, ihned vyrozumí zmíněné smluvní strany o svých zjištěních a sdělí, zda zamýšlí vykonávat jurisdikci.








Článek 11


      1.  Pokud v případech, na něž se vztahuje článek 9, smluvní strana, na jejímž území se nachází údajný pachatel, tuto osobu nevydá, je povinna bez jakékoli výjimky a nezávisle na tom, zda byl trestný čin spáchán na jejím území, bez zbytečného prodlení předat věc svým příslušným orgánům pro účely trestního stíhání prostřednictvím řízení podle zákonů tohoto státu. Tyto orgány rozhodnou stejným způsobem jako v případě jakéhokoli jiného trestného činu závažné povahy podle práva tohoto státu.






      2.  Kdykoli je smluvní strana podle svého vnitrostátního práva oprávněna vydat nebo jinak předat některého ze svých státních příslušníků pouze pod podmínkou, že osoba bude vrácena do tohoto státu za účelem výkonu trestu uloženého v důsledku soudního řízení nebo řízení, pro které bylo vydání či předání osoby požadováno, a tento stát a stát požadující vydání osoby souhlasí s touto možností a s jinými podmínkami, které uznají za vhodné, takové podmíněné vydání či předání postačí ke splnění povinnosti stanovené v odstavci 1 tohoto článku.








Článek 12


      Jakékoli osobě, která je vzata do vazby nebo vůči níž jsou přijata jakákoli jiná opatření nebo vedeno řízení podle této Úmluvy, musí být zaručeno spravedlivé zacházení, včetně požívání veškerých práv a záruk v souladus právem státu, na jehož území se tato osoba nachází, a s platnými ustanoveními mezinárodního práva, včetně mezinárodního práva lidských práv.



Článek 13


      1.  Trestné činy uvedené v článku 2 se považují za zařazené mezi trestné činy podléhající vydání v jakékoli smlouvě o vydávání existující mezi kterýmikoli ze smluvních stran před vstupem této Úmluvy v platnost. Smluvní strany se zavazují zařadit takové trestné činy jako trestné činy podléhající vydání do každé smlouvy o vydávání, kterou mezi sebou následně uzavřou.




      2.  Pokud smluvní strana, která podmiňuje vydání existencí smlouvy, obdrží žádost o vydání od jiné smluvní strany, s níž nemá smlouvu o vydávání, dožádaná smluvní strana může dle vlastního uvážení považovat tuto Úmluvu za právní základ vydání pro trestné činy uvedené v článku 2. Vydání podléhá dalším podmínkám stanoveným právem dožádaného státu.





      3.  Smluvní strany, které nepodmiňují vydání existencí smlouvy, uznají trestné činy uvedené v článku 2 za trestné činy podléhající vydání v jejich vzájemných vztazích za podmínek stanovených právem dožádaného státu.



      4.  Pokud je to nezbytné, pohlíží se na trestné činy uvedené v článku 2 pro účely vydávání mezi smluvními stranami, jako by byly spáchány nejen v místě, kde k nim došlo, ale také na území států, které založily jurisdikci v souladu s článkem 9 odst. 1 a 2.





      5.  Ustanovení všech smluv a ujednání o vydávání mezi smluvními stranami ohledně trestných činů uvedených v článku 2 se ve vztazích mezi smluvními stranami považují za pozměněná v tom rozsahu, v jakém jsou neslučitelná s touto Úmluvou.




Článek 14


      1.  Smluvní strany si vzájemně poskytují v co největší míře pomoc v souvislosti s vyšetřováním nebo trestním či vydávacím řízením zahájeným pro trestné činy uvedené v článku 2, včetně pomoci při opatřování důkazů, které mají k dispozici a které jsou potřebné pro řízení.



      2.  Smluvní strany plní své povinnosti podle odstavce 1 tohoto článku v souladu s jakýmikoli smlouvami či jinými ujednáními o vzájemné právní pomoci, které mezi nimi mohou existovat. Při neexistenci takových smluv či ujednání si smluvní strany vzájemně poskytují pomoc v souladu se svým vnitrostátním právem.

Článek 15


      Žádný z trestných činů uvedených v článku 2 se pro účely vydávání nebo vzájemné právní pomoci nepovažuje za politický trestný čin nebo za trestný čin související s politickým trestným činem nebo za politicky motivovaný trestný čin. Žádost o vydání nebo o vzájemnou právní pomoc založená na takovém trestném činu tedy nemůže být zamítnuta pouze z toho důvodu, že se týká politického trestného činu nebo trestného činu souvisejícího s politickým trestným činem nebo politicky motivovaného trestného činu.







Článek 16


      Žádné z ustanovení této Úmluvy nelze vykládat jako uložení povinnosti vydat osobu nebo poskytnout vzájemnou právní pomoc, jestliže dožádaná smluvní strana má oprávněné důvody domnívat se, že žádost o vydání pro trestné činy uvedené v článku 2 nebo o vzájemnou právní pomoc v souvislosti s takovými trestnými činy byla podána za účelem stíhání nebo trestání osoby z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, etnického původu nebo politického názoru, nebo že vyhovění žádosti by způsobilo újmu na postavení této osoby z některého z těchto důvodů.







Článek 17


      1.  Osoba, která je zadržována nebo vykonává trest odnětí svobody na území jedné smluvní strany a jejíž přítomnost v jiné smluvní straně je vyžadována za účelem podání svědectví, ověření totožnosti nebo poskytnutí jiné pomoci při získávání důkazů pro potřeby vyšetřování nebo stíhání pro trestné činy podle této Úmluvy, může být předána za splnění následujících podmínek:

(a)

tato osoba svobodně dá svůj informovaný souhlas; a

(b)

příslušné orgány obou států souhlasí za takových podmínek, které tyto státy považují za vhodné.

      2.  Pro účely tohoto článku:

(a)

stát, kterému je tato osoba předána, má pravomoc a povinnost držet předanou osobu ve vazbě, pokud stát, ze kterého byla tato osoba předána, nepožaduje nebo nepovolí něco jiného;

(b)

stát, kterému byla tato osoba předána, neprodleně splní svůj závazek vrátit tuto osobu do vazby státu, ze kterého byla tato osoba předána, v souladu s předchozí dohodou nebo jinou dohodou mezi příslušnými orgány obou států;

(c)

stát, kterému je osoba předána, nebude vyžadovat na státě, ze kterého tato osoba byla předána, zahájení řízení o vydání pro navrácení osoby;

(d)

předané osobě se započítá do výkonu trestu, který je vykonáván ve státě, ze kterého byla předána, doba strávená ve vazbě státu, do kterého byla předána.

      3.  Tato osoba, bez ohledu na její státní příslušnost, nesmí být stíhána nebo zadržována nebo podrobena jakémukoli jinému omezení osobní svobody na území státu, kterému je tato osoba předána, v souvislosti s činy nebo odsouzeními předcházejícími jejímu opuštění území státu, ze kterého byla předána, ledaže s tím smluvní strana, ze které má být osoba předána v souladu s tímto článkem, souhlasí.







Článek 18


      1.  Jakmile po spáchání trestného činu uvedeného v článku 2 zajistí radioaktivní materiál, zařízení či jaderná zařízení nebo nad nimi jinak převezme kontrolu, smluvní strana, která je má v držení:

(a)

podnikne kroky k zabezpečení radioaktivního materiálu, zařízení nebo jaderného zařízení;

(b)

zajistí, aby jakýkoli jaderný materiál byl držen v souladu s platnými zárukami Mezinárodní agentury pro atomovou energii; a

(c)

zohlední doporučení ohledně fyzické ochrany a zdravotní a bezpečnostní normy zveřejněné Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.

      2.  Po skončení jakéhokoli řízení souvisejícího s trestným činem uvedeným v článku 2 nebo dříve, pokud to vyžaduje mezinárodní právo, se jakýkoli radioaktivní materiál, zařízení či jaderné zařízení po poradě (zejména pokud jde o možné způsoby vrácení a uskladnění) s příslušnými smluvními stranami vrátí smluvní straně, které náleží, smluvní straně, jejímž státním příslušníkem je fyzická nebo právnická osoba vlastnící takový radioaktivní materiál, zařízení či jaderné zařízení nebo v níž má taková osoba pobyt, nebo smluvní straně, na jejímž území byl odcizen či jinak protiprávně nabyt.






      3(a)  Pokud vnitrostátní nebo mezinárodní právo zakazuje smluvní straně vrátit nebo přijmout takový radioaktivní materiál, zařízení či jaderné zařízení, nebo pokud se na tom dotčené smluvní strany dohodnou, s výhradou ustanovení odstavce 3(b) tohoto článku, smluvní strana, která má v držení radioaktivní materiál, zařízení či jaderná zařízení musí pokračovat v krocích uvedených v odstavci 1 tohoto článku; takový radioaktivní materiál, zařízení či jaderná zařízení budou využívány pouze pro mírové účely.





      3(b)  Pokud smluvní straně, která má v držení radioaktivní materiál, zařízení či jaderná zařízení, právo neumožňuje jejich držení, tento stát zajistí, aby byly co nejdříve předány do držení státu, kterému právoumožňuje takové držení a který v případě potřeby poskytl záruky slučitelné s požadavky odstavce 1 tohoto článku, a to po poradě s tímto státem, za účelem jejich zabezpečení; takový radioaktivní materiál, zařízení či jaderná zařízení budou využívány pouze pro mírové účely.






      4.  Pokud radioaktivní materiál, zařízení či jaderná zařízení zmíněná v odstavcích 1 a 2 tohoto článku nepatří žádné ze smluvních stran ani státnímu příslušníkovi smluvní strany nebo osobě s pobytem ve smluvní straně, nebo pokud nebyla odcizena či jinak protiprávně nabyta na území smluvní strany, nebo pokud žádný stát není ochoten převzít takovou věc podle odstavce 3 tohoto článku, bude přijato zvláštní rozhodnutí o nakládání s ní, s výhradou ustanovení odstavce 3(b) tohoto článku, po poradě mezi dotčenými státy a jakýmikoli příslušnými mezinárodními organizacemi.





      5.  Pro účely odstavců 1, 2, 3 a 4 tohoto článku smluvní strana, která má v držení radioaktivní materiál, zařízení či jaderné zařízení, může požádat o pomoc a spolupráci jiné smluvní strany, zejména dotčené smluvní strany, a jakékoli příslušné mezinárodní organizace, zejména Mezinárodní agenturu pro atomovou energii. Smluvní strany a příslušné mezinárodní organizace se vyzývají k poskytování pomoci podle tohoto odstavce v co největší míře.





      6.  Smluvní strany podílející se na nakládání s radioaktivním materiálem, zařízením nebo jaderným zařízením, nebo na jejich uchovávání podle tohoto článku vyrozumí generálního ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii o způsobu, jakým bylo s takovou věcí naloženo nebo jak byla uchována. Generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii předá tuto informaci ostatním smluvním stranám.





      7.  V případě jakéhokoli šíření radioaktivního materiálu, zařízení nebo jaderného zařízení v souvislosti s trestným činem uvedeným v článku 2 nejsou žádným z ustanovení tohoto článku jakkoli dotčena pravidla mezinárodního práva upravující odpovědnost za jaderné škody ani jiná pravidla mezinárodního práva.




Článek 19


      Smluvní strana, kde je domnělý pachatel stíhán, v souladu se svým vnitrostátním právem nebo používanými postupy oznámí konečný výsledek řízení generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, který tuto informaci předá ostatním smluvním stranám.




Článek 20


      Smluvní strany se spolu radí přímo nebo prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů, podle potřeby s pomocí mezinárodních organizací, aby zajistily účinné provádění této Úmluvy.





Článek 21


      Smluvní strany plní své závazky podle této Úmluvy způsobem slučitelným se zásadami svrchované rovnosti a územní celistvosti států a se zásadou nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států.






Článek 22


      Žádné ustanovení této Úmluvy neopravňuje smluvní stranu vykonávat na území jiné smluvní strany svou jurisdikci a plnit funkce, které náležejí výlučně orgánům této jiné smluvní strany podle jejího vnitrostátního práva.




Článek 23


      1.  Jakýkoli spor mezi dvěma nebo více smluvními stranami týkající se výkladu nebo provádění této Úmluvy, který nebude urovnán v rozumné době jednáním, bude na žádost jedné z nich předložen k rozhodčímu řízení. Jestliže do šesti měsíců ode dne žádosti o rozhodčí řízení se strany nedohodnou na organizaci rozhodčího řízení, může být spor předán na žádost kterékoli z těchto stran Mezinárodnímu soudnímu dvoru v souladu se Statutem soudního dvora.






      2.  Každý stát může při podpisu, ratifikaci, přijetí nebo schválení této Úmluvy nebo při přístupu k ní prohlásit, že se necítí být vázán odstavcem 1 tohoto článku. Ostatní smluvní strany nebudou vázány odstavcem 1 ve vztahu k jakékoli smluvní straně, která takovou výhradu učiní.





      3.  Jakýkoli stát, který učinil výhradu v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, může tuto výhradu kdykoli odvolat oznámením generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.




Článek 24


      1.  Tato Úmluva bude otevřena k podpisu všem státům od 14. září 2005 do 31. prosince 2006 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku.

      2.  Tato Úmluva podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.



      3.  Tato Úmluva bude otevřena k přístupu každému státu. Listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.




Článek 25


      1.  Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátého dne po dni uložení dvacáté druhé ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.


      2.  Pro každý stát, který tuto Úmluvu ratifikuje, přijme, schválí nebo k ní přistoupí po uložení dvacáté druhé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí, schválení nebo přístupu, vstoupí tato Úmluva v platnost třicátého dne po uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu takovým státem.






Článek 26


      1.  Smluvní strana může navrhnout změnu této Úmluvy. Navržená změna se předkládá depozitáři, který ji okamžitě rozešle všem smluvním stranám.



      2.  Pokud většina smluvních stran požádá depozitáře o svolání konference k projednání navrhovaných změn, depozitář vyzve všechny smluvní strany k účasti na takové konferenci, která začne nejdříve tři měsíce po vydání výzvy.



      3.  Konference se vynasnaží zajistit, aby změny byly přijaty na základě konsensu. Pokud to nebude možné, budou změny přijaty dvoutřetinovou většinou všech smluvních stran. Jakoukoli změnu přijatou na konferenci depozitář ihned rozešle všem smluvním stranám.




      4.  Změna přijatá podle odstavce 3 tohoto článku vstoupí v platnost pro každou smluvní stranu, která uložila svou ratifikační listinu, listinu o přijetí, přístupu nebo o schválení změny, třicátého dne po dni, kdy svou příslušnou listinu uložily dvě třetiny smluvních stran. Poté vstoupí změna v platnost pro kteroukoli smluvní stranu třicátého dne po dni, kdy tento stát uloží svou příslušnou listinu.
Článek 27


      1.  Jakákoli smluvní strana může tuto Úmluvu vypovědět písemným oznámením generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.


      2.  Výpověď nabude platnosti jeden rok po dni, ve kterém generální tajemník Organizace spojených národů obdrží oznámení.



Článek 28


      Originál této Úmluvy, jejíž arabské, čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské znění jsou stejně autentická, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který zašle jeho ověřené kopie všem státům.



      Na důkaz toho, níže podepsaní, řádně k tomu zmocněni svými vládami, podepsali tuto Úmluvu, otevřenou k podpisu v sídle Organizace spojených národů v New Yorku dne 14. září 2005.