SDĚLENÍ Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Protokolu č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým se mění kontrolní systém Úmluvy
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 13. května 2004 byl ve Štrasburku otevřen k podpisu Protokol č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod1), kterým se mění kontrolní systém Úmluvy.
Jménem České republiky byl Protokol podepsán ve Štrasburku dne 29. června 2005.
S Protokolem vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky jej ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Protokolu, dne 19. května 2006.
Protokol vstupuje v platnost na základě svého článku 19 dne 1. června 2010 a tímto dnem vstupuje v platnost i pro Českou republiku.
Anglické znění Protokolu a jeho překlad do českého jazyka se vyhlašují
současně.
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento Protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, (dále jen ˙Úmluva˙),
berouce na vědomí Rezoluci č. 1 a Prohlášení přijaté na Evropské ministerské konferenci o lidských právech konané v Římě ve dnech 3. a 4. listopadu 2000;
berouce na vědomí Prohlášení přijatá Výborem ministrů na jeho 109., 111. a 112. zasedání, která se konala postupně ve dnech 8. listopadu 2001, 7. listopadu 2002 a 15. května 2003;
berouce na vědomí Stanovisko č. 251 (2004) přijaté Parlamentním shromážděním Rady Evropy dne 28. dubna 2004;
majíce na zřeteli naléhavou potřebu pozměnit určitá ustanovení Úmluvy za účelem dlouhodobého zachování a zlepšení účinnosti kontrolního systému, zejména ve světle pokračujícího nárůstu pracovní zátěže Evropského soudu pro lidská práva a Výboru ministrů Rady Evropy;
majíce na zřeteli zejména potřebu zajistit, aby Soud mohl nadále zastávat svoji prvořadou úlohu při ochraně lidských práv v Evropě,
dohodly se na následujícím:
Odstavec 2 článku 22 Úmluvy se vypouští.
Článek 23 Úmluvy zní takto:
1. Soudci jsou voleni na období devíti let. Nemohou být zvoleni znovu.
2. Funkční období soudců skončí dosažením věku 70 let.
3. Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Poté, co byli nahrazeni, však pokračují v projednávání těch případů, které již začali posuzovat.
4. Soudce může být zbaven své funkce, jen pokud ostatní soudci dvoutřetinovou většinou rozhodnou o tom, že přestal splňovat požadované podmínky.˙
Článek 24 Úmluvy se vypouští.
Článek 25 Úmluvy se stává článkem 24 a zní takto:
1. Soud má kancelář, jejíž úkoly a organizaci stanoví jednací řád Soudu.
2. Pokud Soud zasedá jako samosoudce, pomáhají mu zpravodajové, kteří vykonávají své funkce pod dohledem předsedy Soudu. Jsou součástí kanceláře Soudu.˙
Článek 26 Úmluvy se stává článkem 25 (˙Plénum Soudu˙) a mění se takto:
1. Na konci písmene d) se čárka nahrazuje středníkem a slovo ˙a˙ se vypouští.
2. Na konci písmene e) se tečka nahrazuje středníkem.
3. Doplňuje se nové písmeno f), které zní takto:
- ,,f)
- podává každou žádost podle článku 26 odstavec 2.˙
Článek 27 Úmluvy se stává článkem 26 a zní takto:
1. K projednání předložených případů zasedá Soud jako samosoudce, ve výborech složených ze tří soudců, v senátech složených ze sedmi soudců a ve Velkém senátu složeném ze sedmnácti soudců. Senáty Soudu ustavují výbory na pevně stanovené období.
2. Na žádost pléna Soudu může Výbor ministrů jednomyslným rozhodnutím a na pevně stanovené období snížit počet soudců v senátech na pět.
3. Samosoudce nepřezkoumává žádnou stížnost směřující proti Vysoké smluvní straně, za kterou byl zvolen.
4. Členem senátu a Velkého senátu je automaticky soudce zvolený za dotčenou Vysokou smluvní stranu. Pokud takový soudce není nebo není schopen zasedat, zasedá jako soudce osoba vybraná předsedou Soudu ze seznamu poskytnutého předem touto stranou.
5. Velký senát se dále skládá z předsedy Soudu, místopředsedů, předsedů senátů a dalších soudců vybraných v souladu s jednacím řádem Soudu. Je-li případ předán Velkému senátu podle článku 43, nemůže v něm zasedat žádný soudce ze senátu, který vydal rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a soudce, který zasedal za dotčenou Vysokou smluvní stranu.˙
Za nový článek 26 se vkládá nový článek 27, který zní:
1. Samosoudce může prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze seznamu případů Soudu stížnost podanou podle článku 34, pokud takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího přezkoumání.
2. Toto rozhodnutí je konečné.
3. Pokud samosoudce neprohlásí stížnost za nepřijatelnou nebo ji nevyškrtne, postoupí ji tento soudce výboru či senátu k dalšímu přezkoumání.˙
Článek 28 Úmluvy zní takto:
1. Stížnost podanou podle článku 34 může výbor jednomyslně:
- a)
- prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze seznamu případů, pokud takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího přezkoumání; nebo
- b)
- prohlásit ji za přijatelnou a vynést zároveň rozsudek o odůvodněnosti stížnosti, pokud jí nastolená otázka vztahující se k výkladu nebo použití Úmluvy nebo jejích protokolů je již řešena ustálenou judikaturou Soudu.
2. Rozhodnutí a rozsudky podle odstavce 1 jsou konečné.
3. Pokud soudce zvolený za dotčenou Vysokou smluvní stranu není členem výboru, výbor, s ohledem na všechny podstatné okolnosti, včetně toho, zda tato strana zpochybnila uplatnění postupu podle odstavce 1.b., může v jakékoli fázi řízení přizvat tohoto soudce na místo jednoho ze svých členů.˙
Článek 29 Úmluvy se mění takto:
1. Odstavec 1 zní takto: ˙Není-li přijato žádné rozhodnutí podle článku 27 nebo 28 ani vynesen rozsudek podle článku 28, rozhodne senát o přijatelnosti a odůvodněnosti individuálních stížností podaných podle člán- ku 34. Rozhodnutí o přijatelnosti lze přijmout odděleně.˙
2. V odstavci 2 se na konci doplňuje věta, která zní: ˙Rozhodnutí o přijatelnosti se přijímá odděleně, ledaže Soud ve výjimečných případech rozhodne jinak.˙
3. Odstavec 3 se vypouští.
Článek 31 Úmluvy se mění takto:
Na konci písmene a) se vypouští slovo ˙a˙.
Písmeno b) se stává písmenem c) a vkládá se nové písmeno b), které zní:
,,b) rozhoduje o záležitostech postoupených Soudu Výborem ministrů v souladu s článkem 46 odstavec 4; a˙.
Článek 32 Úmluvy se mění takto:
Na konci odstavce 1 se za číslovku 34 doplňuje čárka a číslovka 46.
Článek 12
Odstavec 3 článku 35 Úmluvy zní takto:
˙3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se domnívá, že:
- a)
- je stížnost neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo jejích Protokolů, zjevně neopodstatněná nebo zneužívající právo podat stížnost; nebo
- b)
- stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti stížnosti, přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem.˙
Na konci článku 36 Úmluvy se doplňuje nový odstavec 3, který zní:
˙3. Ke všem případům předloženým senátu či Velkému senátu může komisař Rady Evropy pro lidská práva předložit písemné stanovisko a účastnit se veřejného jednání.˙
Článek 38 Úmluvy zní takto:
Soud případ projedná kontradiktorním způsobem se zástupci stran, a je-li to třeba, přistoupí k šetření, pro jehož účinné provedení poskytnou dotčené Vysoké smluvní strany všechny nezbytné prostředky.˙
Článek 39 Úmluvy zní takto:
1. V jakékoli fázi řízení může být Soud nápomocen dotčeným stranám s cílem dosáhnout smírného urovnání případu na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena Úmluvou a jejími Protokoly.
2. Řízení vedené podle odstavce 1 je důvěrné.
3. Je-li dosaženo smírného urovnání, vyškrtne Soud případ ze svého seznamu rozhodnutím, které se omezí na stručné vylíčení skutečností a přijatého řešení.
4. Toto rozhodnutí se předá Výboru ministrů, který dohlíží na plnění podmínek smírného urovnání uvedených v rozhodnutí.˙
Článek 46 Úmluvy zní takto:
1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami.
2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon.
3. Jestliže se Výbor ministrů domnívá, že dohledu nad výkonem konečného rozsudku brání problém týkající se výkladu tohoto rozsudku, může se obrátit na Soud, aby rozhodl o této výkladové otázce. Rozhodnutí obrátit se na Soud musí být přijato dvoutřetinovou většinou zástupců oprávněných zasedat ve Výboru.
4. Jestliže se Výbor ministrů domnívá, že se některá Vysoká smluvní strana odmítá řídit konečným rozsudkem vydaným v případě, jehož je stranou, může se po formální výzvě adresované této straně rozhodnutím přijatým dvoutřetinovou většinou zástupců oprávněných zasedat ve Výboru obrátit na Soud v otázce, zda tato strana plní své povinnosti podle odstavce 1.
5. Jestliže Soud shledá porušení odstavce 1, postoupí případ Výboru ministrů ke zvážení opatření, jež mají být přijata. Jestliže Soud neshledá porušení odstavce 1, postoupí případ Výboru ministrů, který ukončí svůj dohled.˙
Článek 59 Úmluvy se mění takto:
1. Vkládá se nový odstavec 2, který zní:
˙2. Evropská unie může přistoupit k této Úmluvě.˙.
2. Odstavce 2, 3 a 4 se stávají po řadě odstavci 3, 4 a 5.
1. Tento Protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu a které mohou vyjádřit svůj souhlas být jím vázány:
- a)
- podpisem bez výhrady ratifikace, přijetí nebo schválení; nebo
- b)
- podpisem s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, po kterém následuje ratifikace, přijetí nebo schválení.
2. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
Tento Protokol vstoupí v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tříměsíčního období ode dne, kdy všechny strany Úmluvy vyjádřily svůj souhlas s tím, že budou Protokolem vázány v souladu s ustanovením článku
18.
1. Ode dne vstupu tohoto Protokolu v platnost se jeho ustanovení vztahují na všechny stížnosti projednávané Soudem, jakož i na všechny rozsudky, na jejichž výkon dohlíží Výbor ministrů.
2. Nové kritérium přijatelnosti doplněné článkem 12 tohoto Protokolu do článku 35 odstavce 3.b Úmluvy se nevztahuje na stížnosti prohlášené za přijatelné před vstupem tohoto Protokolu v platnost. Po dva roky následující po vstupu tohoto Protokolu v platnost může být nové kritérium přijatelnosti používáno pouze senáty a Velkým senátem Soudu.
Funkční období soudců sloužících své první funkční období v den vstupu tohoto Protokolu v platnost se prodlužuje ipso iure tak, aby celkové funkční období dosáhlo trvání devíti let. Ostatní soudci dokončí své funkční období, které se prodlužuje ipso iure o dva roky.
Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady Evropy:
- a)
- každý podpis;
- b)
- uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení;
- c)
- datum vstupu tohoto Protokolu v platnost v souladu s článkem 19; a
- d)
- každý jiný úkon, oznámení nebo sdělení týkající se tohoto Protokolu.
Na důkaz toho níže podepsaní, byvše k tomu řádně zmocněni, podepsali tento Protokol.
Dáno ve Štrasburku dne 13. května 2004, v anglickém a francouzském jazyce, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřenou kopii zašle generální tajemník Rady Evropy každému z členských států Rady Evropy.
––––––––––––––––––––
- 1)
- Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolů 3, 5 a 8, přijatá v Římě dne 4. listopadu 1950 byla vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. Pod č. 209/1992 Sb. byl rovněž vyhlášen Dodatkový protokol k Úmluvě (Paříž, 20. března 1952), Protokol č. 2 k Úmluvě (Štrasburk, 6. května 1963), Protokol č. 4 k Úmluvě (Štrasburk, 16. září 1963), Protokol č. 6 k Úmluvě (Štrasburk, 28. dubna 1983) a Protokol č. 7 k Úmluvě (Štrasburk, 22. listopadu 1984). Protokol č. 11 k Úmluvě (Štrasburk, 11. května 1994) byl vyhlášen pod č. 243/1998 Sb. a Protokol č. 13 k Úmluvě (Vilnius, 3. května 2002) byl vyhlášen pod č. 114/2004 Sb. m. s.
